Ježíš vystupuje po završení díla vykoupení na nebesa do slávy svého Otce.
Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje."
Když pak odešel od zástupu a vstoupil do domu, ptali se ho jeho učedníci na ten výrok. Řekl jim: "I vy jste tak nechápaví? Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, ale do žaludku a odchází do stoky." Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy. Dále řekl: "Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje." (Mk 7,14-23)
Farizeové a učitelé zákona vytvořili z původních Božích úmyslů svůj náboženský systém. Dávali důraz na to, co se dá "spočítat", zachytit, statisticky zhodnotit. Začali dávat větší akcent na národní zvyklosti a podání otců a zapomínali učit pravým Božím úmyslům s člověkem. Celý jejich "systém vztahu k Bohu" byl založen na příkazech a zákazech.
Toto zdůraznění vnějškovosti vytvářelo v lidech pokřivené hodnocení skutečnosti a špatné rozlišování mezi dobrem a zlem. Farizeové vyhlašovali spoustu vnějších předpisů za závazné před Bohem. Kdokoli by je porušil, měl podle jejich výkladu zatížené svědomí a dopouštěl se hříchu.
Ježíš však ukazuje pravý zdroj zla v lidech. Dobro nebo zlo se "tvoří" v hloubce srdce člověka. "Srdce" má zde biblický význam. Je to podstata člověka, jeho hlubina neopakovatelnosti, identity a vnitřní celistvosti. Zároveň je to "místo", ve kterém se odehrává lidské rozhodování, uvažování, vnímání života. Srdce člověka je jeho nejhlubší "já". Je to prostor nejniternější intimity, sídlo a zdroj lidské svobody. A tak člověka ve skutečnosti poskvrňuje hřích - tedy osobní, svobodné "ano" zlu, které chce člověk realizovat z různých důvodů.
Na první pohled může vypadat naše jednání hezky, korektně, dokonce svatě. Bůh však zná naše úmysly, naše "přihřívání si polívky", naše zištné výhody, kterých se držíme v našem rozhodování. Zná čistotu i nečistotu našeho úmyslu.
Ne všechno je takové, jak vypadá navenek. Musíme si dát pozor, abychom se nedopustili posuzování a odsouzení našich bližních. Zajisté, musíme rozlišovat mezi dobrem a zlem. Je třeba si však uvědomit, že neumíme zachytit tajemství lidské svobody a svědomí druhého člověka. Bůh, který utvořil naše srdce, jediný zná úmysly lidí a jediný dokáže posoudit kvalitu jejich skutků.
V dnešním evangeliu nás Ježíš nabádá, abychom byli vnitřně celiství. Aby naše nitro, z kterého se často dere zlo, se stalo příbytkem Božím. Tak se staneme v jádru bytostmi dobrými. Bůh, přebývající v našem srdci, promění jádro našeho "já" svou přítomností. Tak z nás bude vycházet dobré smýšlení, mravní čistota, štědrost, přinášení života, věrnost, dobrota, pravdivost, střídmost, dobrosrdečnost, úcta, pokora, moudrost.
"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím
a obsáhl všecko poznání,
ano kdybych měl tak velikou víru,
že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám,
ano kdybych vydal sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti,
ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží,
láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne." (1Kor 13,1-8)