Boží přikázání vychází z Božího milosrdenství

Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je vydrolovali a jedli.

Několik farizeů namítalo: "Proč děláte, co se v sobotu nesmí?"

Ježíš jim odpověděl: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu, vzal posvátné chleby, jedl sám a dal i své družině? A ty přece smějí jíst jenom kněží!"

A řekl jim: "Syn člověka je pánem nad sobotou." (Lk 6,1-5)

Problém radikálů jakéhokoli náboženství vězí v tom, že tito lidé se zaměřují na dodržování Božích nařízení tak silně, že nakonec přehlédnou samého Boha a jeho původní úmysl, ve kterém vyslovil svá přikázání. Navíc se v jejich způsobu prožívání náboženství skrývá jistá agrese, která vychází ze srovnávání svého "dokonalého" jednání s okolním světem. To pak vede k posuzování, odsuzování, nadřazenosti a přesvědčení, že ve jménu svého náboženství mohou ubližovat, věznit, týrat a  zabíjet, jenom aby udrželi "posvátno" svých názorů a mohli je dál šířit.

Nemáme schvalovat hřích, nesprávné jednání lidí. Musíme rozlišovat mezi dobrem a zlem a zasazovat se o dobro. Musíme však hledat Boží vůli a jeho skutečný záměr, který se skrývá v jeho přikázáních a který je zároveň zašifrován v běžných událostech života, v tajemství existence každého člověka.

Kdyby se farizeové a učitelé zákona dívali milosrdně, tak by Ježíše a jeho apoštoly pozvali na oběd, aby nemuseli od hladu drolit klasy obilí ve svých rukou.

Jeden příklad ze života. P. Bernard Häring, proslulý německý teolog Boží milosrdné lásky, byl za 2. světové války povolán  na východní frontu do Ruska. Jako saniťák, kromě ošetřování zraněných německých vojáků, se stal lékařem i ruských civilistů. Jako katolický kněz pokřtil mnoho ruských dětí i dospělých a stal se paradoxně u ruského obyvatelstva vyhledávaným "léčitelem a křtitelem". Nechme ho vyprávět jednu událost:

'Naše jednotka B 49 byla na delší dobu ponechána v blízkosti města Orel. Tady chci povědět o jedné zkušenosti, pro mě nanejvýš zahanbující. Ubytoval jsem se v prostorném domě, který patřil jedné poctivé rodině. V komoře či předsíni u nich měla azyl žena jménem Nataša se čtyřmi malými dětmi. Brzy jsem nemohl nevědět, že se, aby jí děti nepomřely hladem, prodávala německým vojákům. V dobrém jsem té ženě domluvil a slíbil jí, že se postarám, aby její děti nemusely hladovět. To jsem mohl, protože mí ruští pacienti mě rádi obdarovávali vším možným jídlem. Můj pomocník energicky posílal k čertu všechny německé vojáky, kteří Natašu dál chtěli zneužívat. A Nataša se projevovala vděčně, například uklízela veškerý nepořádek kolem domu.

Pár dnů před Velikonocemi mi sdělila, že se teď cele musí soustředit na to, aby sobě i dětem pospravovala šaty a o Velikonocích šli do kostela. Tu mi vyjela zlá věta: "Co, vy jdete do kostela?" Nataša cítila, jak to bylo myšleno, a rozplakala se. Poprosil jsem ji co neslušněji za odpuštění.

O Velikonocích dostala pro sebe a pro děti vejce, a jak bylo dobrým zvykem, nechala je v kostele posvětit. Jedno mi pak se srdečným velikonočním pozdravem dala. Jak je mi ještě dnes líto, že jsem se k Nataše na chvíli choval jako farizej. Jak těžko ho člověk ze sebe vyhání!'

Pane Ježíši, obdaruj nás milosrdným pohledem tvé lásky,

ať jsme očištěni od malicherného posuzování chování druhých.

Dej nám milost, ať konkrétně pomůžeme tam,

kde lidé z nouze, kterou prožívají, nedokážou plnit tvá přikázání. Amen.