Panna Maria byla uvedena do chrámu ve svém dětském věku, aby se zde v chrám...
Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto že v něm působí zázračné síly. Jiní říkali: "Je to Eliáš," jiní zase: "Je to prorok - jako jeden z proroků." Když to Herodes uslyšel, řekl: "Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen."
Herodes totiž dal Jana zatknout, spoutat a zavřít do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan říkal Herodovi: "Není dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra!" Herodias proto na něj zanevřela a nejraději by ho připravila o život, ale nemohla. Herodes totiž měl před Janem strach. Znal ho jako spravedlivého a svatého člověka a chránil ho. Když ho slyšel, byl celý nesvůj, přesto však si ho rád poslechl.
Naskytla se vhodná chvíle, když Herodes na své narozeniny vystrojil hostinu svým hodnostářům, důstojníkům a významným lidem z Galileje. Vstoupila tam i dcera té Herodiady a tančila. Herodovi i hostům se tak zalíbila, že král řekl dívce: "Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!" A pod přísahou jí mnoho slíbil: "O cokoli požádáš, dám ti to, i kdyby to byla polovina mého království!" Ona vyšla ven a zeptala se matky: "Co bych si měla žádat?" Ta odpověděla: "Hlavu Jana Křtitele." Hned se tedy rychle vrátila ke králi a žádala si: "Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele." Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům ji nechtěl odmítnout. Hned tedy poslal král kata s rozkazem, aby přinesl jeho hlavu. Ten odešel a sťal ho ve vězení, přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když o tom uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a pochovali ho do hrobu. (Mk 6,14-29)
Na Herodově chování můžeme vidět, co s člověkem dělá hřích. Nejdříve chce umlčet výčitky svědomí, když zavírá Jana Křtitele do vězení. Pořád však ještě váhá, protože pravda na jedné straně člověka znepokojuje, na straně druhé chce přinést pokoj. Herodes však v podstatě nechtěl situaci řešit. Zůstával ve hříchu, i když slova Janova ho znepokojovala a nabádala k obrácení. Právě toto "lavírování" a nerozhodnost připravilo půdu k dalším a dalším hříchům. Nakonec z lidských ohledů a ze strachu, co by si o něm pomysleli lidé, dává Jana Křtitele zavraždit.
Nemylme se. Pokud dlouhodobě lavírujeme v područí nějakého hříchu, pak musíme počítat, že se začnou nabalovat hříchy další. Pak na nás bude dotírat jedno z nejhorších pokušení - nadobro umlčet pravdu našeho svědomí v nějaké oblasti. Tak se posuneme blíž k propasti, ze které není úniku.
Bůh v nás volá, volá v našem svědomí, křičí z našeho vlastního nitra. Nechce tam být jako vězeň, ale jako Stvořitel, který se prochází v rajské zahradě. Utvářejme Bohu v našem srdci prostředí, ve kterém se bude cítit dobře. Nezavrhujme našeho Pána, když bude i dnešní den volat, abychom změnili své smýšlení.
Pokud nám hříchy přerůstají nad hlavu, pokud máme pocit bezmoci v řešení nějaké situace, která vychází z hříšné závislosti, řekněme to Ježíši Kristu, poprosme ho o záchranu a uzdravení.
"Nekárej mě, Hospodine, ve svém rozlícení,
netrestej mě ve svém rozhořčení,
neboť na mě dopadly tvé šípy,
těžce na mě dopadla tvá ruka.
Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo,
pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně.
Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti,
jako těžké břemeno mě tíží.
Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost.
Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny
se sklíčen smutkem vláčím.
Mé ledví je v jednom ohni, nezbylo nic zdravého v mém těle.
Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá.
Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby
a můj nářek utajen ti není.
Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá,
neboť na tebe jen, Hospodine, čekám,
Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl!
Pravím: Ať nemají ze mne radost,
budou se nade mne vypínat, uklouzne-li mi noha.
Můj pád je už blízko, stále mám před sebou svoji bolest.
Přiznávám se ke své nepravosti a svého hříchu se lekám.
Moji nepřátelé životem jen kypí,
mnoho je těch, kdo mě zrádně nenávidí.
Ti, kdo odplácejí za dobrotu zlobou,
za to, že se snažím o dobro, mě osočují.
Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne,
můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!" (Žalm 38)