Odmítnout peklo, zvolit si nebe

Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.

Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.

Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.

Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá věc, ztratí-li však sůl slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě, a tak budete žít mezi sebou v pokoji." (Mk 9,41-50)

Velké maličkosti. Ty tvoří náš život. Ony vyjadřují skutečnost, která se skrývá v nitru našich srdcí. Na maličkostech, které si někdy ani nevšimneme, se odráží pravda našeho nitra. Máme-li rádi Krista, mnohem ochotněji posloužíme těm, kteří ho milují. Nesmíme však zapomínat na to, že každý člověk má patřit Kristu. K lidem bez vyznání se také máme chovat tak, aby patřili našemu Pánu. Tito lidé by měli být zvlášť zahrnuti naší láskou. Jinou cestou je pro Boha nezískáme.

Svým chováním máme tedy přivádět druhé k Bohu. Odstraňme ze svého srdce takové smýšlení, které pak vytváří jednání pohoršující naše spoluvěřící. Pokud se však někdo pohoršuje nad naším dobrým jednáním, můžeme být v pokoji, který nám dává Boží Duch.

Dnes, tak jako den co den, musíme rázně odmítnout všechny nabídky, které vedou ke hříchu. V tomto vnitřním boji vždy něco ztratíme. Je to však proto, abychom získali něco lepšího. Když se nám naskytne příležitost přivlastnit si něco, co nám nepatří, jasně a rychle to odmítněme. Tím ztratíme "nabízenou" věc, ale zároveň získáme prostor svobody, prohloubí se nám životní moudrost. V této moudrosti ještě zřetelněji poznáme, že náš život nezávisí od toho, co máme, ale že je přímo spojen s Bohem, zdrojem života. Pokud propadneme žádostivosti ve věcech, vztazích, v hromadění majetku či rozkoších těla, pak zakusíme peklo už tu na zemi. Tato závislost na vlastnění, na "konzumaci" věcí, prožitků a lidí, činí člověka vnitřně prázdným, smutným a později i zoufalým. Pravý život, který takový člověk chce uchopit v hmotných věcech a rozkoších, mu uniká mezi prsty.

V knize kazatel čteme:

"Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi, kdo miluje bohatství, nemá z něho užitek. I to je marnost. Kdo má hodně majetku, má hodně příživníků. Co z toho má vlastník? – jen se na majetek dívá. Příjemný je spánek dělníkovi, ať se nají málo nebo hodně. Přesycenost však nedopřeje boháčovi usnout. 

Kruté zlo jsem viděl pod sluncem. Bohatství střežené pánem k vlastní škodě. Toto bohatství se nějakým neštěstím ztratí, a vlastní syn nemá z něho nic. Vrátí se nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel, a za všechnu svou námahu nedostane nic, co by vzal s sebou. I to je kruté zlo: odejde tak, jak přišel. Co bude mít z toho, že se namáhal do větru? Po všechny dny svého života jí v temnotě, v mnoha trápeních, v nemoci a mrzutosti." (Kaz 5,9-16)

Pane Ježíši, daruj nám odvahu, ať se necháme zasáhnout Duchem svatým. Obdaruj nás milostí, ať jsme soleni ohněm tvé lásky, žárem pravdy života. Ohněm, který musí spálit to, co je pomíjivé, nečisté, škodolibé, závistivé, žádostivé rozkoší, hledající jen a jen sebe, a všechno, co odporuje Božímu Duchu. Obdaruj nás, Pane, svým pokojem. Amen.