Pán můj a Bůh můj

Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána!" On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."

Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."

Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj."

Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!" (Jan 20,24-29)

Aby se něco stalo pevnou součástí našeho života, potřebujeme "vidět" a "slyšet" a "nahmatat" realitu, o kterou se chceme opřít. Navíc  - potřebujeme zakusit vnitřní jistotu, "že je to tak". Nicméně jsou skutečnosti, které se nás dokážou dotknout hlouběji, než jsou naše smysly. Totiž Bůh působí v hlubině naší duše a víra je darem, který nám Bůh dává právě na úrovni podstaty naší bytosti. Zkušenost víry je pak silnější než to, co se dá opakovaně nahmátnout, vidět a slyšet.

Slovo utváří naše nitro, totiž slovo, které je výrazem osoby. Člověk, který má k nám kladný vztah, působí na nás dobře svou přítomností, slovem, povzbuzením, radou, výtkou - ale především láskou.

Láska utváří štěstí našeho "já". Nejenom láska přijímaná, ale také dávaná.

Ježíš přichází nyní, přichází ve svědectví apoštola Tomáše. Tomáš nám říká stejně, jak jemu říkali jeho přátelé:

"Viděl jsem Pána, tváří v tvář. Už ne ukřižovaného, ale zmrvýchvstalého! Toho Ježíše, kterého jsem poznával tři roky a viděl, jak koná skutky, které nemůže učinit žádný člověk. Křísil z mrtvých, uzdravoval zoufalé umírající, v jediném okamžiku dokázal zacelit rány za živa rozkládajících se malomocných. Byly to však jenom skutky, které byli svědectvím, že tento Ježíš  je Božím Synem a tedy skutky toho, který se svým Otcem je původcem vesmíru, tvůrcem člověka a také náš cíl v jejich společné lásce - Duchu svatém.

Tento Ježíš nám apoštolům řekl, že je věčným životem, že láska, kterou má tajemný Bůh Otec k němu, je jeho láskou k nám. Jeho láska se projevovala v jeho velkém milosrdenství vůči mojí slabosti. Tuto lásku jsem zakusil.

Zdálky jsem viděl Ježíše umírat na kříži. Ztratil jsem veškerou naději. Moji přátelé mi několik dnů po ukřižování řekli, že ho viděli a že to nebyl přízrak. Viděli ho, mluvili s ním, mohli se ho dotýkat. Dokonce s nimi pojedl. A já nechtěl věřit. Myslel jsem, že se všichni pomátli. Vždyť jsem věděl, že Ježíš je mrtev. Římští vojáci dělají popravy precizně. Ježíšovi probodli srdce. Není šance, aby člověk znovu ožil. Myslel jsem si, že mý přátelé nemohli uvidět mrtvého Ježíše, ale také se nemohli setkat s živým Kristem, když byl zabit způsobem, že nemohl oživnout. Pokud něco viděli, tak to byl přízrak jejich pomatenosti, nebo někdo, kdo se na Pána podobal. Ale to nemohl mít rány. Proto jsem řekl svým přátelům: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."

Do této mé jistoty, že Ježíš je definitivně mrtvý, přišel osobně on sám a mou jistotu zničil. Postavil se přede mne, zářící, živý a zdravý, a řekl mi: "Tomáši, vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."

Viděl jsem na jeho rukou jizvy po hřebech a mohl jsem vložit svůj prst na místo rány od hřebů a svou ruku jsem mohl vložit do jeho boku. A říkám vám, že to je on, můj ukřižovaný Spasitel, můj Pán a můj Bůh. Můj Pán a můj Bůh. Ať se tedy stane také vaším Pánem a vaším Bohem."

Nechme ve chvilce, aby k nám přistoupi sám Ježíš. V jádru našeho bytí se setkejme s Ukřižovaným, živým Ježíšem. Dotkněme se jizvy na jeho ruce, sáhněme na ránu v jeho boku a začněme vážně brát každé jeho slovo, které mluví o věčném životě, o potřebě našeho obrácení, o lásce, kterou nám chce vlít do srdce, o jeho Otci, který nás miluje. Přijměme jeho pokoj.