Přijímat Ježíše jako Chléb věčného života

Zástup řekl Ježíšovi: "Jaké ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: `Chléb z nebe jim dal jíst.'"

Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."

Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád."

Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." (Jan 6,30-35)

Tato část rozhovoru mezi Ježíšem a zástupem se odehrává na pozadí události rozmnožení chleba pro pět tisíc lidí. Ježíš před tímto davem se skryl, protože ho chtěli vyhlásit za krále. Když ho opět našli, chtěli Ježíše vyprovokovat k dalšímu zázraku.

Člověk dokáže Boží skutečnosti velice rychle zmanipulovat, zaměřit pouze ke svým cílům. Zástup lidí, když uviděl znamení rozmnožení chleba, začal kalkulovat, jak se to dá využít v jejich těžké situaci, aby se vyprostili z područí římské nadvlády. Kromě toho chtěli, aby Ježíš začal konat znamení na jejich podnět, podle jejich přání a podle jejich představ. Tím se však začali míjet s Božím plánem, který se dotýká věčnosti člověka a jeho trvalého štěstí.

Proto Ježíš usměrňuje předmět hovoru od toho, co je pouze pozemské (obyčejný chléb) k tomu, co je věčné - tedy ke zdroji, ve kterém člověk může nalézat věčný život. Ježíš sám sebe pojmenovává chlebem života, zdrojem, kde člověk může nalézt podstatu svého bytí, plnost života, svou absolutní budoucnost.

Chlebem pro růst našeho života lásky, vzájemného projevování dobra, je setkání s Ježíšem a přijetí jeho samého jako toho, kým se necháme vést v našich životních rozhodnutích. Nebeský Otec touží, abychom skrze Ježíše usměrňovali naše plány, očišťovali naše vize od egoistických plánů k tomu, co je světlem života. Podle příkladu Krista se máme naučit dávat druhým nezištný dar svobody a vzájemného obohacení.

Abychom měli sílu žít toto darování, zvláště vůči nejbližším, potřebujeme se dennodenně sytit samotným Kristem v osobní modlitbě. Právě v modlitbě k Ježíši voláme, aby on nasytil hlad duše a posílil v nás lásku věčnosti, kterou on zcela oplýval a která se naplno ukázala na kříži jako nevýslovné milosrdenství, odpuštění a touha po smíření.

V eucharistii se doslova krmíme Kristem, který si vybral chléb jako způsob, kterým se nás dotýká, uzdravuje nás, posiluje, dodává nám sílu v těžkostech a protivenstvích. Zároveň v nás udržuje život lásky, aby nezhasnul v pronásledování nebo tehdy, když se nacházíme v prostředí lidské nenávisti a nezájmu.

Pane Ježíši, přijď a posilni nás. Buď naším pokrmem den co den.

Dej, ať přijímáme tvé slovo a tebe samého s vírou, s láskou

a s ochotou růst směrem, který nám ukazuješ svým chováním a postojem.

Nebeský Otče, kromě běžného každodenního jídla nás obdaruj

Chlebem věčného života, kterým je tvůj Syn Ježíš.

V síle tohoto pokrmu ať my lidé rosteme ve vzájemné lásce a úctě,

ať si pomáháme, odpouštíme si, hledáme štěstí toho druhého,

a tak ať vytváříme vzájemnou blízkostí mezilidské vztahy,

které si ty přeješ. Amen.