Panna Maria byla uvedena do chrámu ve svém dětském věku, aby se zde v chrám...
Když se Ježíš dostal na protější břeh do gadarského kraje, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobních slují. Byli velmi nebezpeční, takže nikdo nemohl projít tou cestou. Začali křičet: "Co je ti po nás, Boží synu? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas?"
Opodál se páslo velké stádo vepřů. Zlí duchové ho tedy prosili: "Vyháníš-li nás, pošli nás do toho stáda vepřů." Řekl jim: "Jděte!"
Vyšli tedy a vstoupili do vepřů - a vtom se celé stádo hnalo po příkrém srázu do moře a zahynulo ve vodách. Pasáci utekli, přišli do města a tam všechno oznámili, i o těch posedlých.
Tu vyšlo celé město Ježíšovi naproti, a když ho uviděli, prosili ho, aby z jejich kraje odešel. (Mt 8,28-34)
Pán Ježíš nám chce ukázat, že se nic nevyrovná lidskému životu a spáse člověka. Žádná škoda nemůže vyvážit vzácnost lidské duše. Ochránci přírody a majitelé vepřů by v dnešní době Ježíše zažalovali a požadovali by náhradu vzniklé škody. Pojišťovna by jim totiž nevyplatila odškodné, protože na posedlost démony se pojistka nevztahuje.
Každý máme v Božích očích nekonečnou hodnotu. Ježíš řekl: "Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?" Ztráta věčného života znamená věčné nenaplnění lidské touhy po štěstí, kráse, lásce, důvěře, vzájemné vstřícnosti a sebedarování. Je to věčné bloudění v začarovaném kruhu svého egoismu, nenávisti k sobě i druhým, ve výčitkách, že člověk promarnil nadbytek Boží milosti, podnětů k obrácení.
Člověk uzdraven Bohem radostně přijímá spásu - úplné odpuštění hříchů, osvobození od svázaností zla. V moci Ježíše Krista, díky jeho milosti, se vzdá také svých závislostí. Proměna nevychází z pevné vůle, ale z hlubokého vědomí a narůstajícího přesvědčení o tom, že si nás Bůh zamiloval a že nám dá srdce plné lásky, vděčnosti a milosrdenství. Bůh tu moc má. Musíme však počítat, že kvůli tomu ztratíme zaběhané "příjemnosti" hříchu.
Ježíš chce procházet i "pohanskou částí" naší duše, dokonce i prostorem našeho "já", kam nechceme nikoho pustit. Chce však jít i hlouběji, kam se my sami neodvažujeme vstoupit. Ta odvaha nám chybí z mnoha důvodů. Jedním z nich je strach, že se dovíme o sobě něco, co nechceme vidět a slyšet, za co se v hloubi duše stydíme. Dále máme obavu, že když si v Ježíšově světle dobře uvědomíme skutečnosti, které nás zotročují, pak tváří v tvář Bohu se budeme muset s mnoha "věcmi" rozloučit. Pokud totiž do těchto zákoutí Krista pustíme, on nechá některé skutečnosti zemřít. Dát prostor Kristu v našem srdci znamená, že něco také ztratíme.
Nechtějme, aby Ježíš odešel! Řekněme mu své obavy, upřímně mu předejme naše různá lpění na věcech, lidech, situacích, životním prostoru a na čemkoli, co nám svazuje ruce, nebo nám vytváří pohodlný způsob útěku před zodpovědností.
Uvědomme si hodnotu, kterou je sám Ježíš. Jeho příchod nás osvobodí od otročení démonům a svým choutkám. On se stane naší silou, životem, věčností, cestou, pravdou i završením života. Ve světle jeho slova a jeho přítomnosti nalezneme správný směr pro náš život. A pak i zakusíme jeho štědrost. To, čeho jsme se zřekli kvůli němu, obdržíme v proměněném srdci už ne jako otroctví, ale jako dar, skrze který rádi posloužíme druhým.
Pane Ježíši, přijď a zůstaň v mém srdci.
Vyžeň všechno, co mi brání milovat tebe a bližní.
Uzdrav mě z mých závislostí, kterých se nedokážu zbavit.
Dej mi odvahu, ať ti vydám vše, celého sebe,
ať jsem osvobozen od strachu, že vše ztratím,
a nic mi nezůstane.
Dej mi, Pane, lásku k tobě,
ať mohu skutečně nalézt sebe,
takového, jaký jsem.
Dej mi lásku k tobě, Pane,
ať objevím svého bližního
a zamiluji si ho láskou,
kterou ho miluješ ty sám.
Amen.