Ježíš vystupuje po završení díla vykoupení na nebesa do slávy svého Otce.
Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit." Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!" Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv.
Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné." (Mt 17,14-20)
Ježíš mluví o tajemném propojení slova a reality. Celý viditelný i neviditelný svět byl stvořen slovem Božím a tímto slovem je také neustále udržován. Ježíš, odvěčný Logos Otce, se přímo podílí na stvořitelské moci svého Otce. Co koná Syn, to koná Otec a naopak. Tato hluboká souhra, důvěra, dokonalé sjednocení, které dýchá v Otci i Synu je jejich Duch.
Bez spojení s Bohem,
s jeho slovem,
s jeho vůlí,
s jeho tužbami,
nebudeme se moci účinně modlit prosebnou modlitbu. Dříve, než o něco poprosíme, spočiňme v tichu v Boží náruči, v objetí jeho milosrdenství, v jeho svatém Duchu. Potom zjistíme, o co se máme modlit a co nám také Bůh chce dát. Pak nic dobrého, co si Pán v našem životě žádá, nebude nemožné.