Pane, zachraň nás, hyneme!

Když Ježíš vstoupil na loď, jeho učedníci ho následovali. Na moři se najednou strhla velká bouře, takže se vlny převalovaly přes loď. On však spal. Přišli tedy k němu, budili ho a volali: "Pane, zachraň nás! Hyneme!" On jim odpověděl: "Proč se bojíte, malověrní?" A vstal, pohrozil vichřici i moři, a nastalo úplné ticho. Lidé žasli a říkali: "Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?" (Mt 8,23-27)

Náš život je "loďkou", na které s námi pluje Kristus. On nám ukazuje směr, svým slovem nás vede, abychom vypluli dál od břehů našich jistot tam, kde zůstává jenom důvěra v něj. Někdy se divíme, že nám Ježíš nařídí plout, když ví, že se strhne bouře. Ve vichřici našich vášní a žádostí se lodička našeho života často potápí. Jindy to je naše bezmoc čelit zlu, které je kolem nás i v nás. A zase jindy je to zdání, že Boží požadavky nejsou pro nás, že nás přesahují jako ty vlny, které nás spíše zavalí, než aby nás nesly.

Ve chvilce ticha se zamysleme, co námi poslední dobu zmítá. Jaký neklid, jaký strach, jaká úzkost, jaký "optimismus". Naším životem může zacloumat i velké zdání dobra, nějaký únik do něčeho, co nám na chvilku "vyřeší život", ale v konečném důsledku nás ničí a vnitřně rozkládá. Co to je, to každý alespoň tušíme. Pojmenujme to před Bohem. "Probuďme" Boha v našem srdci a poprosme ho o záchranu. Nebojme se přiznat ke svému strachu, k tomu, co námi zmítá, jaké závislosti nás zavalují a v čem se topíme a pod přívalem čeho se dusíme.

Pane Ježíši, zachraň nás! Hyneme!