Sv. Cyril a Metoděj - nositelé světla víry v Boha a kultury života

Cyril a Metoděj se stali našimi duchovními otci, kterým vděčíme za křesťanskou víru i kulturu, jejíž přijetí nás zařadilo mezi civilizované národy. „Papež senior“ Benedikt XVI. jednou řekl: "Máme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, je třeba povšimnout si především nadšení, s nímž Cyril přistupoval ke spisům svatého Řehoře Naziánského. U něj se naučil chápat význam jazyka při předávání Zjevení."

Svatý Řehoř vyjadřoval touhu, aby Kristus mluvil jeho prostřednictvím: „Jsem služebník Slova, kterému se proto se dávám do služeb.“ Cyril chtěl v této službě Řehoře napodobit a prosil tedy Krista, aby mluvil slovansky jeho prostřednictvím. Své překladatelské dílo uvádí slavnostní invokací: „Proto slyšte, Slované, Slovo, které od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.“

Metodějovi patří zásluha za to, že dílo, kterého se spolu s bratrem ujali, nebylo v zárodku přerušeno. Zatímco Cyril, filozof, tíhl ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Ba možno tvrdit, že jejich památka se stala zvláště živou  a aktuální za našich dní. Cyril a Metoděj opravdu představují klasický příklad toho, co dnes označujeme pod pojmem „inkulturace“: každý národ má vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit spásné pravdy v jazyce, který je mu vlastní.

Oba bratři nejenže plnili svoje poslání s plným respektem vůči kultuře, která u slovanských národů už existovala, ale pomocí náboženství ji též ustavičně zušlechťovali a zvyšovali její úroveň. Aby dobře přeložili evangelijní pravdy do nové řeči, museli se nejdříve postarat o to, aby dobře poznali vnitřní svět těch, kterým chtěli hlásat Boží slovo důvěrně známými obrazy a pojmy. Správně vštěpovat biblické poznatky a řecké filozofické pojmy do velmi odlišného kontextu dějinných zkušeností a myšlenek se jim jevilo jako nevyhnutelná podmínka pro úspěch misijní činnosti.

Soluňští bratři zdědili nejen víru, ale i kulturu starověkého Řecka, která pokračovala potom v byzantské říši. Je známo, jak důležité bylo toto dědictví pro celou evropskou a přímo, či nepřímo, i pro světovou kulturu. Tím, že zakořeňovali evangelium do místní kultury národů, kterým ho hlásali, sv. Cyril a Metoděj si získali zvláštní zásluhy o vytvoření a rozvoj této kultury, nebo lépe řečeno, mnoha různých kultur. Všechny kultury slovanských národů opravdu vděčí za svůj vlastní „začátek“ a rozvoj právě působení soluňských bratrů. Jejich originálním a geniálním výtvorem je abeceda pro slovanský jazyk a tou přispěli jako základním přínosem ke kultuře a literatuře všech slovanských národů.

Příklad sv. Cyrila a Metoděje platí však ještě víc zejména na poli misionářské činnosti. Ta je totiž základní úlohou Církve  a dnes je zvláště naléhavá ve formě už výše vzpomenuté tzv. „inkulturace“. Cyril a Metoděj svými osobnostmi a svým dílem jsou postavy, které vzbuzují ve všech křesťanech velkou „nostalgii po sjednocení“ a po jednotě mezi dvěma sesterskými církvemi Východu a Západu. Být křesťany v současné době znamená být tvůrci vzájemného společenství v Církvi i společnosti. K tomuto cíli vede otevřenost vůči bratrům, vzájemné porozumění a ochotná spolupráce velkodušnou výměnou kulturního a duchovního dobra.

Církev ví, že je třeba, aby všichni lidé, kteří jsou dnes navzájem úzce spojeni různými společenskými, technickými a kulturními svazky, dosáhli i v Kristu plnou jednotu“

Benedikt XVI. učil, že v církevním povědomí došlo k obrovskému zúžení. Díváme se jen sami na sebe, lížeme si své rány, chceme si vykonstruovat krásnou církev a stěží ještě vnímáme, že církev tu přece není sama pro sebe, nýbrž že bychom měli nacházet slova, která by oslovila svět, že bychom měli něco dávat. Příliš zapomínáme na své vlastní úkoly. Přitom se málo dbá na to, že ve světě žije osmdesát procent nekřesťanů, kteří čekají na evangelium nebo pro které je evangelium v každém případě také určeno. Že bychom se neměli neustále trýznit svými vlastními otázkami, ale uvažovat: Jak můžeme jako křesťané vyjádřit v tomto světě to, v co věříme?

Víra je ve skutečnosti předáváním toho, co jsme sami dostali, a člověk nejedná dobře, když ji chce mít jen pro sebe. Evangelizace vyžaduje zralé Ježíšovy učedníky. Ježíš si výslovně nepřeje, aby byl hlásán povrchně, na základě prožitků, zázraků nebo pouhých emocí. I dnes vidíme, jak často takové „nezralé hlásá­ní" nebo povrchní svědectví života křesťanů spíš odradí než obrátí.

Naše doba má v sobě cosi fascinujícího a současně i dramatického. Zatímco na jedné straně se lidé ženou za materiálním úspěchem a zdá se, jako by se stále víc ponořovali do konzumního materialismu, na druhé straně se projevuje stále víc úzkostlivé hledání smyslu života a potřeba vnitřního života. Ovšem obecným jevem moderních společností je ztráta smyslu Boha. A bez Boha  se ztrácí také smysl člověka. K tomu, abychom se dotkli živého Boha – prohlásil papež František – nestačí udělat si „kurz aggiornamenta“, (program otevření se katolické církve současné době) nýbrž musíme se dotknout Ježíšových ran, musíme pohladit Ježíšovy rány, musíme s něhou Ježíšovy rány hojit, musíme políbit Ježíšovy rány a to doslova. A k tomu „stačí vyjít na ulici“.

P. Krzysztof Strzelczyk, C.Ss.R