Výzva pro postní období obrátit se k Bohu
Když nastal večer, přišel zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům. Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesaný ve skále; ke vchodu hrobu přivalil veliký kámen a odešel. Byla tam Marie z Magdaly a jiná Marie, které seděly naproti hrobu.
Nazítří, po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: `Po třech dnech budu vzkříšen.´ Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první." Pilát jim odpověděl: "Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré." Oni odešli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž. (Mt 27,57-66)
Klaníme se ti, Kriste, a děkujeme ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Konec. Všechno na zemi jednou skončí. Skončili všichni velikáni lidských dějin a dodnes někteří mají své "slavné" hroby. Hrob nemůže být slavný. Pokud smrt je poslední a definitivní tečkou za lidským životem, pak hrob je jenom výsměchem životu. Je symbolem nadvlády smrti, nesmyslu, beznaděje, marnosti, zoufalství, rozkladu.
Farizeové a zákoníci si oddechli, když se za Ježíšem definitivně zavřela propast smrti. A přece měli starosti. Ne, že by věřili v pravdivost Ježíšových slov o jeho vzkříšení. Chtěli pouze zamezit podvodu. Nikdo, kdo je do bezvědomí zbičován, kdo prošel krutým týráním vojenské kohorty, kdo je trnímkorunován, vláčen pod tíhou kříže na Kalvarii, kdo je přibit na kříž, komu je probodeno srdce, kdo úplně vykrvácel do poslední kapky krve a kdo tímto způsobem zemřel, nemůže se probrat k životu. V tom pochyb neměli.
Nám se také smrt jeví jako definitivní vládce nad naším životem. Ve starozákonní knize Kazatel čteme: "Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák." (Kaz 2,16) Smrt je pro člověka a jeho život absolutní jistotou. Navíc při pohledu na hrob člověka, bez víry v zmrtvýchvstání, můžeme říci jako se píše v knize proroka Izajáše: "Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Zbožní muži bývají smeteni a nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem. (Iz 57,1)
Někdy i naše srdce je jako hrob. Uchovává mrtvého Krista. Někdy totiž při pohledu na smrt, která řádí kolem, se nám může jevit náš život a život našich drahých velkým nesmyslem. Když vidíme, jak zlo ve světě vítězí nad dobrem, umírání nad rozvojem, rozklad mezilidských vztahů má navrch nad láskou, můžeme nabýt dojmu, že svět je jedním velkým hrobem, kde zbytky života postupně podléhají rozkladu všeobecného mínění a egoistického způsobu života.
Právě tváří v tvář této smrti se rozpomeňme na Ježíše a jeho slova. Začněme žít to, co žil on, začněme konat to, co nám říká. Ty tři dny, kdy se nic neděje, a čas se jeví jako potvrzení nadvlády smrti, může být obdobímí, kdy Ježíš od nás vyžaduje čirou víru v jeho slovo: "Po třech dnech budu vzkříšen." Ježíšův příběh hrobem nekončí.
Pane Ježíši, ve chvílích dorážející beznaděje, pochybností rozumu i srdce, stůj při nás, obdaruj nás věrností tobě i tvému slovu. Dodej nám síly, ať vytrváme v dobrém až do rozbřesku nového rána, kdy v nás překleneš všechny temnoty smrti a zazáříš ve svém věčném a nezničitelném světle. Amen.
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci.