Růženec jako rozjímavá modlitba

Duchovní slovo

Kráčejme životem s čistým srdcem jako neposkvrněná Maria

Kráčejme životem s čistým srdcem jako neposkvrněná Maria

Leave review
Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie
Číst více
V těžkých chvílích zdvihněme hlavu a očekávejme vykoupení

V těžkých chvílích zdvihněme hlavu a očekávejme vykoupení

Leave review
Učme se v těžkých chvílích přijímat Ježíše jako naše vykoupení a spásu.
Číst více
Exercicie na téma: Kráčet životem s Marií - 4. část

Exercicie na téma: Kráčet životem s Marií - 4. část

Leave review
Přednáška: Přátelství s Bohem v atmosféře úcty k Božímu majestátu
Číst více

"Dušičkové" zamyšlení

Leave review
Modleme se zvláště v těchto dnech za duše v očistci.
Číst více

Zde uvádíme, jak se můžeme růženec modlit rozjímavým způsobem. P. Krzysztof Strzelczyk sestavil k jednotlivým tajemstvím krátká rozjímání. Ke každé části růžence je také uvedeno, který den se modlíme konkrétní část růžence. Rozjímáním tajemství Ježíšova života za účasti Panny Marie objevíme postupně Boží volání v našem životě a také sílu žít víru v Boha v dnešním světě.

K patřičnému dni si vyhledejme tajemství desátků a také se můžeme pomodlit společné prosby přidané ke každé části růžence.

Svatý růženec

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího. Odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

(3x) Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s Tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. 1. v kterého věříme. 2. v kterého doufáme. 3. kterého nade všechno milujeme. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.

Otče náš

 následuje 10x Pozdravení andělské.

Za jméno Ježíš vkládáme slova tajemství (růženec má čtyři části - mluvíme o růženci radostném, bolestném, slavném a o růženci světla - o tento (o tuto část) růženec rozšířil papež Jan Pavel II.)

Vždy po desátém "zdrávasu" následuje 1x Chvála Nejsvětější Trojice: "Sláva Otci..."

Můžeme dodat: Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.

Odpočinutí věčné dej všem věrným zemřelým, Pane,

a světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.

Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství; živote, sladkosti, a naděje naše, buď zdráva! K tobě voláme, vyhnaní synové Evy; k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči; a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž; ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria.

K: Oroduj za nás, Královno posvátného růžence,

 L: aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.

Modleme se: Bože, tvůj Jednorozený Syn nám svým narozením, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním získal věčnou spásu. Dej nám, prosíme, když v posvátném růženci blahoslavené Panny Marie o těchto tajemstvích rozjímáme, ať také podle nich žijeme a  dosáhneme toho, co slibují. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.


RADOSTNÁ TAJEMSTVÍ

PONDĚLÍ A SOBOTA


Rozjímat "radostná" tajemství, to znamená vstupovat do posledních důvodů a hlubokého významu křesťanské radosti. Ve skutečnosti se tajemství člověka opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. Maria nás vede, abychom se naučili tajemství křesťanské radosti a připomínali si, že křesťanství je především euanghelion, radostná zvěst, že jeho středem a samým jeho obsahem je osoba Krista, Slova, které se stalo tělem, jediného Spasitele světa.

(Rosarium Virginis Mariae )

Přímluvy

- Prosíme, dej všem křesťanům správně rozumět Písmu, tak jako Marii, která uchovávala tvá slova ve svém srdci.

- Prosíme, žehnej řeholnicím, řeholníkům a ostatním osobám zasvěceného života, ať tě mohou vždy věrně následovat v chudobě, čistotě a poslušnosti.

- Prosíme, ochraňuj ženy v požehnaném stavu a jejich nenarozené děti, zvlašť tý, které čekjí narození dítěte v těžkých podmínkách. 

- Prosíme za vstřícnost v rodinách, za věrnou lásku manželů a za dobrou křesťanskou výchovu dětí.

- Prosíme, chraň naše rodiny před sobectvím, soběstačností a pokušením jednát jenom podle  lidských a pozemských představ ale podle Boží vůle Nebeského Otce s důvěrou v Jeho prozřetelnost.


ZVĚSTOVÁNÍ

Anděl Gabriel vešel k Marii a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího.  . Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť nežiji s mužem!“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“

Buď zdráva, milostiplná! Pán s Tebou - lze přeložit také jako: Raduj se, milostiplná, neboť Pán je s tebou. Příčinou radosti Panny Marie je tedy Boží blízkost. Zkušenost všech, kteří tak či onak obrátili pohled směrem, kde Bůh nebyl, je pokaždé stejná: zjistili, že mimo Boha není opravdové radosti. Křesťan uchovává radost sám v sobě, protože nachá­zí Boha ve své duši ve stavu milosti posvěcující. Tato milost je trvalým zdrojem jeho radosti. Radost světa je ubohá  a pomíjivá, radost křesťa­na je však hluboká a schopná přetrvat i v obtížích. Je totiž slučitelná s bolestí, s nemocí, s neúspěchy a protivenstvími. Vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme, přislíbil Pán.

Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím člověka, který se jmenuje Maria. Maria se naučila jako první, že Kristus jako věčné Slovo Otce přebývá v naslouchání a důvěře. Proto Maria mlčky uchovávala a opatrovala ve svém srdci všechno, co se dozvěděla z tohoto Slova. Cesta člověka k Bohu musí odpovídat cestě Boha k člověku. Tentýž Bůh klepe a volá nás svým slovem. Čeká, až otevřeme, až poslechneme jeho slovo a dovolíme, aby se jeho Slovo stalo znovu Tělem: v nás! Slovo, které tě spási, si nemůžeš říci sám.

Skutečná láska směřuje vždycky ke konkrétním osobám. Nikdy není anonymní. Volí si zcela konkrétně, nemiluje nějaký indiferentní dav. Bůh si také vybírá ty, na něž soustřeďuje svou lásku. Přeje si, aby byli spaseni všichni lidé, ale nezačíná hned u všech. Volba a vyvolení je charakteristickým prvkem celé Bible. Bůh si volí někoho z anonymního davu a zaplavuje ho láskou a dary milosti. Z dotyčného proudí pak láska na ostatní. Láska začíná jedním konkrétním „ty“.

V období mezi zvěstováním a Ježíšovým naroze­ním naplňovala Marii tichá radost a vnitřní touha. Touží spatřit toho, kterého už nosí  v sobě, přeje si hledět na něho tváří v tvář. Matka očekávající své dítě často touží vidět, jak bude maličké vypadat. Maria je vzorem pro všechny ženy. Maria je naší matkou z pověření Syna, a to matkou úplně všech i teprve počatých. Kristus přišel spasit celého člověka. Jestli sam stál se člověkem od okamžiku početi to znamena že lidsky život je pro Boha duležity a posvátny už ve stavu prenanatalním. Bůh na sebe bere úděl člověka a zároveň tak potvrzuje, že člověk je člověkem od okamžiku početí. Ježíš v lůně Panny Marie neměl menší hodnotu než při svém veřejném působení po 30 roce života, z něhož si dnes můžeme připomenout slova pronesená nad malým dítětem: "Kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, přijímá mne." (Mt 18,5)


SETKÁNÍ S ALŽBĚTOU

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: “Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?

Vyprávění o návštěvě Panny Marie u Alžběty ve vesnici Ain Karim v Judských horách je plné biblických odkazů, lidskosti a duchovního bohatství. Maria jde stejnou cestou, kterou byla nesena archa, když ji David nechal přenést do Jeruzaléma (srov. 2 Sam 6,2-11). Touto cestou se později ubíral sám Ježíš, když se vydal do Jeruzaléma, aby tam do­vršil své poslání (srov. Lk 9,51). Ve všech důležitých okamžicích dějin spásy jde sám Bůh člověku vstříc. Setkání dvou matek a setkání Mesiáše s jeho Předchůd­cem jsou vyjádřením jediného děkovného chvalozpěvu Bo­hu za to, že jeho spása je již přítomná uprostřed lidí. Obě ženy v požehnaném stavu potvrzují jednu velkou pravdu, že „čeho je srdce plné, tím ústa přetékají". Lidská setkání, návštěvy, rozhovory. Kam tíhnou naše myšlenky či slova, co vlastně chceme říci?

Proč se Maria po andělově zvěstování rozhodla navštívit Alžbětu? Dalo by se čekat, že jakmile uslyšela, že je v ní Pán přítomen jako její dítě, měla by omezit veškeré kontakty s lidmi, aby byla zcela k dispozici pro ten nesmírný zázrak, který nosila ve svém těle. Což snad neměla jako největší mystická všech dob soustředit celou svou pozornost a lásku na Boží život, který v ní začínal růst? Ach, jak jen je ten náš pojem o „pravé“ mystice mylný! Vždyť „ano“ Bohu má za důsledek vždycky i „ano“ lidem. Úkoly přijaté od něho vždycky znamenají hlubší vrůstání do lidského společenství. Nic nemáme jen pro sebe, o všechno je třeba dělit se s druhými. Všechno, co církev má, nemá pro sebe, ale pro druhé. U křtitelnice dává věčný život, od ambonu hlásá slovo života, u oltáře rozdává chléb věčného života a ve zpovědi daruje smíření k posvěcení života. Žádné lidské chtění, ale Boží vůle určuje, jak spravovat Boží tajemství.

Návštěva druheho člověka je nejkrásnější a nejvěrohodnější čin, svědectví. Není nic konkrétnějšího než tento něžný dotyk. Jen aby se projevila přítomnost Boha. Potom Ježíš bude učit: "Cokoliv jste učinili jednemu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili. Jako by nám tím chtěl říci: „Byl jsem s tebou, když jsi měl hlad, když jsi byl nemocný, když jsi trpěl samotou. Evangelium vyznačuje se osobním setkáním. Učme se tedy být moudří a uctívejme Krista tak, jak to chce on sám. Způsob, jímž nás druzí vidi a chápou, se liší od způsobu, jakým se vidíme a chápeme my sami. Nikdy plně nepoznáme význam své přítomnosti v životě svých přátel. Je to milost, milost, která nás vede nejen ke skromnosti, ale také k hluboké důvěře v ty, kdo nás mi-lují. Přítel je někdo, s kým můžeme sdílet svou samotu, ticho a modlitbu. S přítelem můžeme mlčet a vědět, že Bůh je s námi oběma.


ZROZENÍ BOŽSKÉHO DÍTĚTE V BETLÉMĚ

Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.

Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat jeho obsah. K tomu potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům. Věřme tak, abychom zrakem své víry viděli Ježíše takovým způsobem, jakým on chce být viděn.

V mnoha rodinách zvažují, kdy je vhodné přivést dítě na svět. Důležité pro ně bývá, zda si zajistili svou kariéru, své pohodlí, zda si pojistili svým lidským staráním všechno, co chtějí, a přitom zapomínají nechávat prostor pro Boží prozřetelnost. Můj život neskládá z náhod, nýbrž že někdo vidí dopředu, jakoby mě předchází, myslí dopředu a upravuje můj život. Mohu se tomu vzepřít, ale mohu to také přijmout a pak zpozoruji, že mě opravdu vede "prozřetelné" světlo.

V Evangelium Vitae sv. Jan Pavel II napsal: Na počátku vlastního vykoupení člověka je ohlašováno narození Dítěte jako něco nesmírně radostného: "Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán" (Lk 2,10-11). Byla to jistě veliká radost, protože to bylo narození samotného Spasitele. Avšak Kristovo narození ukazuje také plný význam narození každého člověka, a proto tato radost z Mesiáše je základem i naplněním radosti nad každým člověkem, který se rodí (srov. Jan 16,21).Už žalmista modlil se:"Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou Tvá díla." (Žl 138,14-15)Proto Každou lidskou bytost je třeba vždy přivítat jako Boží dar a požehnání.

Ježíš řekl: Nechtě děti přicházet ke mně! Tato věta dostává v dnešní době další podstatný rozměr - řekl jednou sv. Jan Pavel II - Nechte je přicházet na svět, dovolte jim narodit se. Jen ta společnost je zdravá, která se dovede otevřít lásce a jen ta láska je pravá, která je otevřená životu. Národ, město, obec bez dětí je místem bez budoucnosti.


UVEDENÍ JEŽÍŠE DO CHRÁMU

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ´Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.

Zasvěcení Božího Syna, symbolizované jeho uvedením do chrámu, je vzorem pro každého muže a ženu, kteří celý svůj život zasvěcují Pánu. Kristus je pravý Bůh a pravý člověk a proto patří skutečně k božskému i lidském. Křesťanského zasvěcení má smysl jedině tehdy, pokud On je doopravdy prostředníkem mezi Bohem a námi.  Jinak by šlo jenom o jakousi formu vytržení nebo útěku.

Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Simeon jim požehnal  a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč ‒ aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“

Simeon hovoří, Maria odpovídá svým nasloucháním. Mariiným způsobem dialogu je právě mlčení, naslouchání, uchovávání a rozvažování slyšeného v srdci. Z dialogu Simeona s Marii se můžeme přiučit, jak vést rozhovor na hlubší úrovni. Simeon hovor začíná, ale jen proto, že je veden Duchem svátým. Má co říct, protože to, co říká, pochází z Ducha. Maria naslouchá. Je naprosto otevřená a ochotná dát se naplnit Slovem. Což není pro mariánské modlitby, litanie nebo růženec charakteristické, že přinášejí pokoj? Monotónní opakování uklidňuje a utišuje. Těmito modlitbami nás Maria uvádí do své kontemplace.

Prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene, vdova v pokročilém vě­ku, která svůj život vyplnila modlitbou a posty spolu se Simeonem je představitelkou těch, kdo jsou chudí před Bohem a očekávají vykoupení Izraele. Uvědomme si, že v této chvíli poprvé Ježíšek opouští náruč Matky. Mariina náruč se ho dotýkala s dokonalou něhou a péčí ženy, které se nedotkl hřích. V této náru­či byl zcela v bezpečí.V této chvíli je již Boží Syn vlastně vydáván do rukou lidí. Tito lidé se malého Ježíše vědomě dotýkají jako Mesiáše  a chápou velikost té chvíle i Božího daru. Ale časem se dostaví i ony mnohem bolestivější a tvrdší doteky hříšníků, včetně těch, které mu na Kalvárii způsobí nejkrutější rány. Zatímco Simeon a Anna se dotýkají dítěte Ježíše tím, že ho drží v náručí, nám tentýž Kristus podáván daleko účinněji, hlouběji, „od srdce k srdci". Prosba k nebeské Matce o přímluvu a pomoc jistě způsobí, že i my se naučíme právě  u ní oné citlivosti srdce a umění správně se dotýkat Boha.

Pokud by Kristus nebyl opravdu Bohem a současně plně člověkem, zmizel by základ každého křesťanského zasvěcení muže i ženy. Zasvěcený život totiž dosvědčuje a mocným způsobem vyjadřuje právě ono vzájemné hledání Boha a člověka, lásku, která je přitahuje.

Jan Pavel II učil: Úkol výchovy vyžaduje, aby křesťanští rodiče poskytli dětem všechno, co potřebují pro postupné dozrávání své osobnosti v křesťanském a církevním smyslu. Budou se snažit ukázat dětem, k jaké hloubce a k jakému bohatství je mohou dovést víra a láska k Ježíši Kristu. Pro tuto výchovnou povinnost jsou rodiče svědectvím vlastního života prvními hlasateli evangelia svým dětem. A ještě víc: když se  s  dětmi modlí, když s nimi čtou Boží slovo a za pomoci svátostí je začleňují do nejvnitřnějšího tajemství Kristova eucharistického a církevního těla, stávají se dokonale rodiči.


PŘÍBĚH O NALEZENÍ DVANÁCTILETÉHO JEŽÍŠE V CHRÁMĚ

Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? "

Ježíšova slova jsou pro onen moment příliš velká. I Mariina víra je „na cestě“, je to víra, která se znovu a znovu ocitá v temnotě a musí zrát procházením temnotou. Maria Ježíšovu slovu nerozumí, ale uchovává je v srdci a nechává je tam pomalu zrát. Podobný život z víry potřebujeme i my: život z víry, že nic se neděje náhodou; že Bůh promlouvá skrze události; že se sice nic neopakuje, ale že to také nenávratně nemizí v propadlišti dějin; že v Božích zásazích do lidských dějin nacházíme praktické odpovědi na své otázky a světlo pro naše rozhodnutí.

Panna Maria ztratila svého Syna. Maria tedy sama také poznala to, co mnozí lidé dnes znají z osobní životní zkušenosti: ztratit Krista. Přišli o Krista. Sama nabízí řešení celého problému: po celé tři dny ho hledá. Pro toho, kdo ztratil Boha, Je jenom jedna možnost, hledání: tři dny, tři týdny, tři měsíce, tři roky, třicet let ho hledat. Zalíbí-li se Bohu obdarovat nás něčím velikým, nejprve zvětší naše možnosti. A právě to je úkolem touhy. Bůh nás občas nechává čekat a hledat, což není znamením jeho menší lásky, nýbrž právě naopak lásky větší. Rád by nám dal víc, než jsme schopni v daném okamžiku pojmout. „Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říct“ (Lk 2,50). Dokonce ani Maria mu nerozuměla. Byla to pro ni doba, kdy vstupovala do temnoty, jaká čas od času zaplaví každého člověka, který skutečně hledá Boha.

Je třeba, abychom si zachovali tiché místo. Takové tiché místo, kde s námi může přebývat a mluvit Bůh. Je to také místo, odkud čerpáme léčivá slova, jimiž se obracíme ke všem těm lidem, které potkáváme ve svých rušných dnech. Bez tohoto tichého místa se dostáváme do tísnivé situace. Jsme uštvaní, pobíháme od místa k místu bez základní orientace. Ale v onom tichu může být Bůh naším jemným průvodcem ve všech našich myšlenkách, slovech a činech. Po třech dnech jej nalezli v chrámě. Musím být tam, kde jde o věc mého Otce.

Mnozí lidé často nechápou a odmítají krize víry. Bůh se stále vymyká lidskému zásahu, a to právě tehdy, když se člověk domnívá, že ho drží v rukou. Boha nemůže člověk hledat, jako se hledá věc, kterou jsme někam založili, ale kdybychom ji dobře uložili, byla by vždycky po ruce. Bůh je ten,  k jehož podstatě patří, že je stále jen hledán. Odtud pramení staré rčení Deus semper maior = Bůh je vždy větší (než jakákoli lidská představa o něm)Bůh je mimo vymezení a hranice, které my budujeme. Tak nás Bůh učí myslet v širších souvislostech. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno ! (Mt 6,33)

T

AJEMSTVÍ SVĚTLA

ČTVRTEK


Přejdeme-li od dětství a života v Nazaretu k veřejnému životu Ježíše, kontemplace nás vede k oněm tajemstvím, jež se mohou nazývat výsadním titulem "tajemství světla". Ve skutečnosti celé Kristovo tajemství tkví ve světle. On je "světlem světa" (Jan 8,12). Tento rozměr se však stává obzvláště výrazným v letech veřejného života, kdy Ježíš ohlašuje evangelium Božího království. Růženec napomáhá otevřít se tomuto světlu.

(Rosarium Vnginis Mariae )

Přímluvy

- Prosíme Pána za všechen křesťanský lid, aby se otevřel Božímu slovu a v duchu pokání obnovil svou věrnost křestním závazkům.

- Prosíme, přiveď katechumeny ke křestnímu prameni a k eucharistickému stolu a dávej jim dary svatého Ducha.

- Prosíme, pomáhej nám, abychom rozvazovali nespravedlivá pouta, dělili se s chudými a hladovými a nikdy nebyli neteční k potřebám bližních.

- Prosíme za ty, kdo hledají pravdu, smysl života a svůj vztah k Bohu   a k církvi, ať dokažou upřít svůj pohled na Božího Syna.

- Prosíme, dej, ať Církev stale žije z eucharistie a má k ní úctu a lásku. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a chléb věčného života.


KRISTŮV KŘEST V JORDÁNU.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle - otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétním hříšníkům, aby je pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.

Počátkem Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu. Jan hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup hříšníků, celníků a vojáků, farizeů, saduceů  a nevěstek a dávají se od něho pokřtít. „A tu se objeví Ježíš.“ Křtitel váhá, Ježíš naléhá: přijímá křest. Vtom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z nebe“ říká: „To je můj milovaný Syn.“ Tak se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn.Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního znovuzrození“, náš křest; křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má    s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4).

Tajemstvím světla je především Ježíšův křest v Jordánu. Nevinný Kristus se kvůli nám ztotožnil s hříchem (srov.  2 Kor 5,21). Křest je branou k životu a k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život, a svěřil jej své církvi spolu s evangeliem, když přikázal apoštolům: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ Křest je tedy především svátostí víry, kterou člověk odpovídá Kristovu evangeliu, osvícen milostí Ducha svatého. Neboť jenom tak se může opravdu spojit s Kristem. Kdysi na počátku života církve křest nebyl chápán jen jako jednorázový akt, ale také jako životní stav. Proto bychom se měli v tuto chvili pozastavit, a ptát se každy za sebe: co jsi udělál se svým křtem?

Papež František uči: je třeba disponovat srdce k přijetí křtu. To se děje zřeknutím se Satana a vyznáním víry, dvěma úkony, které vzájemně úzce souvisejí. V míře, do jaké odmítám ponoukání ďábla, tedy toho, který rozděluje, jsem s to přitakat Bohu, který mne volá, abych se Mu připodobnil myšlením i skutky. Já se zříkám a já věřím – to je základ křtu. Zřeknutí se hříchu, svodů zla a satana, původce a příčiny každého hříchu, a stvrzení víry v to, co věří církev, nejsou jednorázové úkony, omezené na okamžik křtu, nýbrž postoje, které provázejí veškerý růst a zrání křesťanského života.


KRISTOVO SEBEZJEVENÍ NA SVATBĚ V KÁNĚ.

Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno."Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj.

Pro Boha, a také samozřejmě pro nás, by nemělo mít význam, zda máme mnoho či málo, ale to, že jemu a jeho lásce dáváme všechno, co máme

Dalším tajemstvím světla je první ze znamení, které učinil v Káně (srov. Jan 2,1-12), když proměnil vodu ve víno. Maria oslovuje Ježíše a říká mu: „Nemají víno“ Maria, která ‘diskrétně miluje’ Ježíše, se nenechá odradit jeho zdánlivě odmítavou odpovědí.  „Co mně a tobě, ženo?“„Ještě nepřišla má hodina.“ Jeho ‘hodinou’ je moment utrpení – vzkříšení. Syn Boži přišel kvůli duchovním hodnotám, ne kvůli uspokojení materiálních potřeb lidí. Přesto Maria oslovuje služebníky: „Co vám řekne, udělejte!“ Jsou to ‘poslední’ slova Ježíšovy matky, jak je zaznamenává Nový zákon. Od této chvíle již Maria v evangeliích mlčí. V této větě však říká víc než dost. Znovu se potvrzuje, že Maria je zcela obrácena ke Kristu a ke Kristu chce vést.

Je to její rada, mateřský ‘příkaz’ všem, kdo chtějí být učedníky jejího Syna. Kéž se i my staneme takto poslušnými služebníky, kteří mají odvahu vykonat i věci vyžadující velkou důvěru.

Kána se může stát skutečností i v našem životě. Život nás nebaví, protože pijeme jen „nevýraznou vodu bez chuti“? Kristus je přítomný, je tu s námi. Sedí tiše a čeká, až mu přineseme „vodu“ svého nevýrazného života (bez chuti). Čeká, že mu ji přineseme s vírou. Jedině On přináší to lepší víno, které jsme dosud nezakusili, on nabízí vždycky víno lepší, než bylo doposud. On proměňuje splín v jásot, nudu v elán. Já jsem přišel, aby (moje ovce) měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10)

Počáteční znamení. Tato věc neděje ani na velkém veřejném shromáždění, ani za zavřenými dveřmi ve shromáždění zasvěcenců. Děje se v obyčejném životě, mezi obyčejnými lidmi, na velmi lidské slavnosti, kterou je svatba. Svatba v řeči Písma není jen začátkem společného života rodiny, ani jen obrazem společného veselí. Je někdy také obrazem mesiánské skutečnosti. Vyvolený národ je panna, žena, někdy nevěrná žena nebo opuštěná žena, kterou její manžel - Hospodin hledá a vyhledá, kterou znovu přijal. To je obraz mesiánské doby.Učedníci uvěřili v Ježíše - zřejmě ne pro div proměnění vody ve víno ale proto, že zažili "svatební veselí", předchuť mesiánské svatby. Učedníci uvěřili v Ježíše jako obnovitele smlouvy, v toho, který mění vodu ve víno, totiž hříšníka v Božího syna, "ne-lid" v lid Hospodinův, nečisté v čisté, porušenou smlouvu ve smlouvu obnovenou a platnou na věky. Z kamenných džbánů na očišťování se stávají zdroje svatebního vína, tedy stará smlouva (zákon, předpisy) se mění v novou (milost, odpuštění, veselí Ducha).


HLÁSÁNÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ A VÝZVA K OBRÁCENÍ.

Tajemstvím světla je také kázání, ve kterém Ježíš ohlašuje příchod Božího království, vyzývá k obrácení (srov. Mk 1,15) a odpouští hříchy těm, kdo k němu přistoupí s pokornou důvěrou (srov. Mk 2,3-13; Lk. "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Máme se obrátit od hříchu k pokání, od nenávisti k lásce, od lži k pravdě, od ďábla k Bohu, od světského k duchovnímu, dokonce i od smutku k radosti a od smrti k věčnému životu.

Přirozeným a původním stavem člověka je žít v pravdě a pravdou. Lež je mu v podstatě cizí. Když dítě nachytá své rodiče poprvé při nějaké lži, může mu to způsobit velký šok. Kdo žije ve lži a není pravdivý ve vztahu k sobě ani k jiným, žije pod neustálým psychickým tlakem: vynakládá totiž spoustu energie na to, aby svou lež skryl. Kde však vládne pravda, tam se rozšíří pokoj a harmonie. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí (Jan 8, 32), říká Ježíš. Jsme-li pravdiví, proměňujeme svůj život i své prostředí stále více v Boží království. „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,14-15).

Ježíš nás vybízí: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Co je to vlastně konverze, obrácení? Obrátit se znamená hledat Boha, jít s Bohem a chápavě následovat učení Ježíše Krista. Co obrácení není? Obrácení není snaha o bezduchou seberealizaci. Člověk totiž není architektem svého věčného určení. Nejsme to my, kdo jsme učinili sami sebe. Není pravda, že vše bude osudově pokračovat. Svatá Faustyna od Ježíše kdysi uslyšela: „Neodměňuji za úspěšný podnik, ale za trpělivost a námahu snášenou pro mě.“

‘Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.’“ (Mk 1,14-15).Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do království. Toto mesiášské království bylo nejprve hlásáno izraelským synům a je určeno přijmout lidi ze všech národů. Kdo se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo: „Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole: kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu, přijali už království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní.“Království patří chudým  a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).Otci se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými. Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad, žízeň a nedostatek. Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu  a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království.Ježíš zve hříšníky ke stolu království: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Nejvyšším důkazem této lásky bude Ježíšovo obětování vlastního života „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).


KRISTOVO PROMĚNĚNÍ NA HOŘE.

Ježíšovo proměnění, které se podle tradice odehrálo na hoře Tábor, je tajemstvím světla v pravém slova smyslu. Ježíš je vyvedl na vysokou horu. Petr, Jakub a Jan, ti tři, které Ježíš volí, ho ani neprosili, aby s ním směli vystoupit na horu proměnění, ani nemají žádné zvláštní osobní uzpůsobení či charakterový rys, aby viděli Ježíše proměněného. Jediné, o co teď opravdu jde, co platí a co je důležité, je svědectví: tito tři byli u toho, slyšeli a viděli a dotýkali se Slova života. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!"  Sv. Jan proto potom nasal: Když přijímáme svědectví lidské, tím větší (platnost) má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu: kdo věří v Božího Syna, má o tom svědectví sám v sobě.

Kdo Bohu nevěří, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydává o svém Synu. To je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a tento život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Božího Syna, život nemá. To je to, co Bůh chce pro nás. To je také to, co potřebují lidé. Je něco velkého a krásného v tom, že nic v životě nemusí setrvávat ve stereotypu ani pokračovat beze změny a stále jen opakovat zaběhnuté vzorce. Náš život může být proměněn a dostávat stále novou tvář.

Na hoře Tábor předjímá Ježíš něco ze slávy, Jež se na něm plně zjeví při vzkříšení. Učedníci, kteří ho viděli zbroceného krvavým potem v Getsemanské zahradě, potřebovali zakusit závdavek konečného cíle. Bůh často jedná se svými věrnými tak, že jim už na počátku cesty dá okusit něco z konečného cíle. Takovým způsobem nám ukazuje cestu.

Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr "začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět... že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen" (Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá, ostatní to vůbec nechápou. A do této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění na vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem. Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby "vešel do své slávy" (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi viděli Boží slávu na hoře; zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení. Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží služebník. Oblak označuje přítomnost Ducha svatého: "Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku."Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného příchodu, který "přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené" (Flp 3,21). Také nám však připomíná, že "do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme" (Sk 14,22).


USTAVENÍ EUCHARISTIE, SVÁTOSTNÉHO VYJÁDŘENÍ KRISTOVY VELIKONOČNÍ OBĚTI.

Tajemstvím světla je konečně ustanovení eucharistie, v níž Kristus dává za pokrm své tělo a krev ve znameních chleba a vína, a svědčí tak o své lásce k lidstvu „až do krajnosti“ (Jan 13,1 Ježíš řekl: »To konejte na mou památku.« Eucharistie tedy nepřipomíná jednoduše nějaký skutek: připomíná Jeho! Encyklika Jana Pavla II. ECCLESIA DE EUCHARISTIA uči: „Pán Ježíš, právě tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23), ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve. Slova apoštola Pavla nás uvádějí do dramatických okolností, za nichž se eucharistie zrodila. Nesmazatelně nese v sobě vepsánu událost utrpení a smrti Pána. Není to pouze připomínka, nýbrž svátostné zpřítomnění. Je to oběť kříže, která stále během staletí pokračuje. Eucharistie, spásná přítomnost Ježíše ve společenství věřících a jejich duchovní pokrm, je to nejcennější, co může církev mít na své pouti dějinami. Církev nedostala eucharistii od Krista, svého Pána, jako jeden dar z mnoha, byť velmi cenný, nýbrž jako dar par excellence, neboť Kristus dává sám sebe, svou osobu ve svém lidství a též své dílo spásy. Spásná účinnost oběti se plně uskutečňuje, když člověk tělo a krev Pána přijímá. Eucharistická oběť je sama o sobě zaměřena na důvěrné spojení nás věřících s Kristem skrze přijímání:„Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). Nejde o nějaký metaforický pokrm: „Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55).

Jan Pavel II řekl mladým lidem: Svět nemůže být připraven o něžnou  a osvobozující Ježíšovu přítomnost v eucharistii! Buďte vy sami horlivými svědky Kristovy přítomnosti na našich oltářích. Kéž eucharistie formuje váš život a život rodin, které vytvoříte. Ať řídí všechny vaše životní rozhodnutí. Důležité je uvědomit si, že mezi mnoha otázkami, které se vám v duchu vynořují, se ty rozhodující neptají na "co". Zásadní otázkou je "kdo": ke "komu" jít, "koho" následovat, "komu" svěřit vlastní život. Ježíš nemá rád průměrnost a neváhá nám s naléhavostí položit otázku: "I vy chcete odejít?"Spolu   Petrem, chceme dnes před Kristem, chlebem života, i my zopakovat: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života!"

Jan Pavel II učil: Eucharistie a pokání jsou dvě úzce spojené svátosti. Jestliže eucharistie zpřítomňuje a svátostně zvěčňuje výkupnou oběť kříže, znamená to, že z ní vyplývá trvalý požadavek obrácení Sv. Jan Zlatoústý vybízel věřící svou mocnou výmluvností: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali  k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním,  i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů“. V této linii Katechismus Katolické církve právem ustanovuje: „Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání“.

V orientě platí: Společně jíst znamená být spolu v důvěrném vztahu. Pozvat někoho ke stolu znamená výraz přátelství - jí se týž chléb jako pán domu. Společné jídlo je výrazem vnitřního společenství a přízně. Pozvat ke stolu je výrazem důvěry. Obojí, Ježíšova poslední večeře i naše eucharistické společenství, je nakonec jedna a táž hostina a to , co říkáme o jedné, platí i o druhé. Tak můžeme o obou říci v přítomném čase: Ježíš stoluje společně s těmi, které miluje a nazývá svými přáteli; ti jsou vždy novým počátkem společenství, věří v Ježíše a v této víře mají nalézt spásu. Jsou počátkem společenství, které má na konci dějin zahrnout všechny lidi. Ježíš s nimi sedí u jídla, protože člověk je nejvíce pohromadě s mnoha milovanými, když se společenství věrnosti a lásky též ztělesňuje ve společné účasti na chlebu a nápoji země, z jejichž plodů všichni žijí. Je to vidět z prvních obrazů církve, které nám předkládají Skutky apoštolů: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (2,42). „Lámání chleba“ odkazuje na eucharistii. Po dvou tisících letech i nadále uskutečňujeme onen prvotní obraz církve.


BOLESTNÁ TAJEMSTVÍ

ÚTERÝ A PÁTEK


Na Kristova bolestná tajemství kladou evangelia velký důraz (...) tušíce, že v nich spočívá vrchol zjevení lásky a pramen naší spásy. Bolestná tajemství vedou věřícího, aby znovu prožíval Ježíšovu smrt, aby se postavil pod kříž vedle Marie, aby s ní pronikal do propasti Boží lásky k člověku a zakoušel celou její obnovující sílu.

(Rosarium Virginis Mariae )

Přímluvy

- Prosíme za mnohé křesťany ve světě, kteří jsou pronásledováni pro víru, dej at’ dokážou svá utrpení spojit s utrpením Kristovým. Daruj jim milost věrnosti až do konce.

- Prosíme, ujmi se těch, kdo zakoušejí v rodině, ve škole nebo v zaměstnání, šikany, ponižování, týrání, násilí, podvod a jsou nuceni jednat proti svému křesťanskému svědomi.

- Prosíme, pomoz těm, kdo přišli o svůj majetek a trpí chudobou, nedostatkem a opuštěností, za lidi bezradné  a zoufalé, aby našli v nás laskavé přátele, kteří se jich ujmou a pomohou jim.

- Prosíme, za nás za všechny, ať máme na paměti poslední chvíle svého pozemského života a jsme na ně připraveni.

- Prosíme, dej skrze obět’ svého Syna věčnou slávu našim drahým zemřelým příbuzným, přátelům a dobrodincům.


1. PÁN JEŽÍŠ UPADL DO SMRTELNÉ ÚZKOSTI A MODLIL SE JEŠTĚ USILOVNĚJI. 

Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: „Poseďte tady, až se pomodlím. “ a vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: „Má duše je smutná až  k smrti. Zůstaňte zde a bděte.

Ježíš třikrát vyhledal své tři učedníky, aby jej doprovázeli v modlitbě. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Proč spíte? Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu. Sv. Faustyna napsala: Modlitbou se duše vyzbrojuje ke každému druhu boje. Ať je duše v jakémkoli stavu, má se modlit. - Musí se modlit duše čistá a krásná, neboť by jinak ztratila svou krásu; musí se modlit duše usilující o tu čistotu, neboť jinak by jí nedosáhla; musí se modlit duše sotva obrácená, jinak by opět upadla; musí se modlit duše hříšná, ponořená v hříších, aby mohla povstat. A neexistuje duše, která by se nemusela modlit, protože veškerá milost proudí přes modlitbu.

„Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost“ (Mk 14,33), a „jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44). Je to hrůza Vykupitele před hříchem. Nejenom před utrpením a umíráním jako takovým, ale že se to má stát jako usmíření za hřích. Ten musí vzít na sebe a být za něj odpovědný. Jak hrozné to muselo být, říkají jiná slova, jež vyslovuje při modlitbě: „Otče, tobě je všechno možné: odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36). Proživáme-li spolu, co zde Kristus zakouší, otevírají se nám oči. Hřích je to, před čím Boží Syn cítí hrůzu této hodiny. Je to důležitý okamžik v životě křesťana, když se ho poprvé dotkne hrůza před skutečností hříchu. Sv. Pavel piše: vždyt’jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.

Katechismus katolické církve uči: Bůh neúnavně volá každého člověka k tajemnému setkání se sebou samým. Modlitba doprovází celé dějiny spásy jako vzájemné volání mezi Bohem a člověkem. Dnes bych se měl ptát, jestli vůbec nebo jak se vlastně modlím. Podle toho, jak vypadá moje modlitba, mohu poznat, nakolik jsou mé touhy a starosti proniknuty duchem evangelia. Ty, který tichým dáš zemi za dědictví, rozmnož počet těch, za které mluví jejich modlitba a práce.

Ježíš v Getsemane je si vědom ještě víc toho co řekl učednikům: Můj pokrm je, abych konal vůli toho, který mě poslal, a abych dokonal jeho dílo. Věděl, že pro mnoho lidí trpí zbytečně, protože jeho oběť odmítnou. A proto vola: Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš. Dokáže však svou osamělost přijmout  a snášet protože ví o své jednotě s Otcem: „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (Jan 16,32). Do jeho úzkosti jsou zahrnuty všechny naše úzkosti, naše noční výkřiky, náš strach a pocit bezmoci, neporozumění a nemožnost sdílet s někým svou trýzeň. Je třeba denně prosit a žádat Boha o milost chápat, smysl prosby: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.


2. PÁN JEŽÍŠ BYL BIČOVÁN.

Potom vzal Pilát Ježíše a dal ho zbičovat. (Jan 19,1) Prorok Izaiaš napsal: Neměl podobu ani krásu, opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti. (lz 53,2-3)Nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi. (Iz 53,4) Byl rozdrcen pro naše zločiny, jeho rány nás uzdravily, (Iz 53,5)Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa.(Iz 53,7) A sv. Petr ve svém listu dodává: Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. Nenávist hříchu proti Bohu tímto bitím zasahuje Spasitele.

Nenávist hříchu proti Bohu tímto bitím zasahuje Spasitele. Chce mu způsobit bolest. Jeho tělo se mu má stát bolestí. A je to zvláštní hřích, který se tu proti Němu obrací, hřích smyslů. Křesťanství neznamená opovrhovat tělem nebo je zničit, ale vést boj o čistotu těla a smyslů. Matka Tereza řikala: musíme být přesvědčeni o tom, že nic nezdobí lidskou duši víc, než ctnost čistoty, a nic nehyzdí lidskou duši víc, než neřest. Nemylme se však: sláva čistoty nespočívá v osvobození se od pokušení, ale ve vítězství nad nimi. Ty, který se dáš vidět těm, kdo mají čisté srdce, dej ať žijeme duchem a hloubkou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které je zdrojem a pramenem zrále, obětavé a nezištné lásky.

Chce mu způsobit bolest. A je to zvláštní hřích, který se tu proti Němu obrací, hřích smyslů. Apoštol napsal: Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh napospas jejich zvrácené mysli. Apoštol Pavel uči: Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. Ti, kdo (náležejí) Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.

Láska není spontánní: vyžaduje kázeň, askezi, počítá s bojem proti hněvu a proti pokušení nenávidět. Sám Pán nás vybízí k  boji slovy svého evangelia: Blahoslavení, kdo budou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení budete, budou-li vás pronásledovat a nenávidět. Radujte se a plesejte.


3. PÁN JEŽÍŠ BYL TRNÍM KORUNOVÁN

Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě.

Koruna je znamením královské hodnosti, jež přichází od Boha. Vojáci z Něho dělají krále pro posměch. Za jejich temnou krutostí je však jiná vůle, jež z Něho chce udělat člověka pro posměch a - vyslovme to s odvahou - Boha pro posměch. Všechen výsměch světa se zde schází, aby zničil důstojnost Boha, klam, který je ve všem, co se nazývá velikost, moc, výkon, krása, vážnost u lidí. Pokora zná správnou míru, zatímco pýcha nikoli. Pokora však není nic jiného než pravda, že Bůh je Bůh, a to jenom On - a člověk je skutečně jenom člověk.

Ježíš učil: Ne každý, kdo mi říká "Pane, Pane" vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21) Ježíš řekl před chvilí Pilátovi: „Já jsem král, ale mé království není z tohoto světa.“ Z tohoto světa pýchy, modloslužby, pověry, arogance a vulgarity, zvrácenosti, násili, vraždění. Ne, moje království není odtud.“Jenom pod vlivem Ducha svatého, kterého ovocem je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost, může někdo říci: Ježíš je Pán.

Ty, já, klaníme se Pánu? Co vlastně znamená klanět se Bohu? Dělat z Něho u toho posměch? Jaký idol v mém životě mi brání opravdu klanět se Pánu v duchu a v pravdě? Ty, který chudým v duchu dáváš svoje království, pamatuj na každého, kdo se ti ve své chudobě a nedostatku zcela odevzdává.

Charakteristickým rysem Ježíšova učení je požadavek umírat sám sobě. Kdo jen křečovitě lpí na tom, co má a co je, kdo tvrdě hájí svá práva a čerpá sílu na úkor ostatních, nikdy nepochopí nic z Boží lásky, která je tajem­stvím naprostého odevzdání. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše modlila se: Ježíši, dej, aby se se mnou nikdo nezabýval, abych byla pro tebe pokládána za zrníčko písku, nohama pošlapané a zapomenuté. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.


4. PÁN JEŽÍŠ NESL TĚŽKÝ KŘÍŽ.

Když uviděli Ježíše velekněží a služebníci, začali křičet: „Ukřižuj ho, ukřižuj!“ Pilát na to řekl: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Syna Božího.“(Jan 19,6-7)

Utrpení bez vztahu k Bohu je tragédie. Není s ním spojeno žádné dobro - malé ani velké. Je to zkušenost, která neplní žádné dobré poslání. Patří zcela do tajemství smrti, a ta se objevila na světě jako plod nenávisti padlého anděla. Dějiny lidského utrpení jsou jiné. Lidské utrpení se setkalo s Božím milosrdenstvím, protože člověk nemá tak hluboké poznání Boha, jaké měl před svým pádem anděl. Utrpení sice nebylo z lidského bytí odstraněno, ale dostalo se mu naděje. Díky Ježíši se mohou ty nejmenší i největší lidské zápasy stát nedocenitelnou zkušeností - ovšem pod jednou podmínkou: Všechno to, co tvoří náš každodenní kříž, musí být prožíváno ve spojení s Pánem Ježíšem.

Papež František jednou řekl: Také dnes jsou mnozí křesťané zabíjeni pro svoji víru v Krista; a jiní jsou zase pronásledováni „zdvořile,“ když dávají životem najevo, že jsou Božími dětmi.  Pronásledování nastává ne proto, že někdo vyznal Ježíšovo jméno, ale proto, že dal životem najevo hodnoty Božího Syna. Je to pronásledování namířené proti Bohu Stvořiteli v Jeho dětech! Pán nám slíbil, že se od nás nevzdálí. Ty, který nebeské království dáváš pronásledovaným pro spravedlnost, posiluj všechny, kteří tě milují víc než vlastní život.

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl:  "Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem." Utrpení chápané jako nástroj proměny a růstu potřebujeme všichni. Bůh jím obdarovává v podobě důrazného napomenutí ty, kteří se těžce proviňují proti víře (útočí na pravdy víry, popírají je, nesnaží se pronikat do jejich významu), proti naději (propadají zoufalství, v troufalosti žijí pyšně) a proti lásce (nekonají pokání a odmítají smíření, závidí druhým Boží milosti). Jenom on zná smysl zkoušky a cíl, ke kterému zkouška vede. Jenom on ví, jak projít zkouškou.

„Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým „učedníkem.“ Světci poznali, že bolest, utrpení, protivenství přestávají být čímsi negativním ve chvíli, kdy člověk nehledí pouze na samotný kříž, ale vidí u něj také Ježíše, který jej nese a vychází nám vstříc. Sv. Faustyna, složila krásnou modlitbu: „Děkuji ti za každodenní drobné křížky, za protivenství v tom, co zamýšlím, za námahu společného života, za špatně vykláda­né úmysly, za ponižování od druhých, za trpký způsob, jakým s námi jednají, za jejich nespravedlivé posuzování, za podlomené zdraví a vyčerpání sil, za zapření vlastní vůle, za zničení vlastního já, za neuznání v ničem, za zkřížení všech plánů. Děkuji ti, Ježíši, za vnitřní utrpení, za vyprahlosti ducha, za obavy, strach a nejistoty, za temnotu a temný vnitřní mrak, za pokušení a  různé zkoušky, za trápení, o kterých se těžko mluví, a zvláště za ta, ve kterých nám nikdo nerozu­mí, za hodinu smrti, za obtížnost jejího zápasu, za všechnu její hořkost. Děkuji ti, Ježíši, že jsi vypil ten kalich hořkosti dříve, než jsi mi jej - už ne tak hořký - podal.“


5. PÁN JEŽÍŠ UMÍRÁ NA KŘÍŽI.

Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“

Od dob apoštolů až do současnosti mnoho lidí nedokázalo přijmout, že se Bůh stal člověkem a že zemřel na kříži, aby nás spasil. Drama kříže i nadále židy uráží a pohané to pokládají za hloupost. Neni to dráma Boha ale člověka. Pokušení zpochybňovat smysl kříže vždy existovalo a dnes tomu není jinak.

A přesto ovoc Kristova kříže nepomíjí: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát   a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce. Proto Maria se nebála, s důvěrou „stála pod křížem“. Nikdy se nevyhnula hrozné oblasti Ježíšova utrpení. Každé vydechnutí Pána prochází její hrudí; každý úder jeho srdce jí byl vlastní; a nic nezasáhlo jeho, co by též, jak jednou Simeon prorokoval, „neproniklo její duší“. Proto i zvolala: Synu nech mně zemřit s tebou. Ona zůstala až do okamžiku, kdy „bylo vše dokonáno“. Proto neboj se i ty zůstat v teto chvili s Nim a s Ní, tak jako učednik, kterého Ježíš miloval. Vykoupení, které Kristus jednou pro vždy vykonal, se přenáší na každého člověka, přičemž však je nezbytná jeho dobrovolná spoluúčast. Každý z nás může vpravdě vyznat: Boží Syn mě miloval a za mě se obětoval.

„Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46). Jedině Otec, příjemce Synových slov, znal hloubku Ježíšova ponížení, sebezřeknutí a sebeodevzdání. Jaký život, taková smrt. Tak zní nepochybně nejpravdivější výrok o umírání. Pozorujeme-li fenomén smrti, můžeme si všimnout, že v tomto vrcholném úseku života se sbíhají příběhy všech dřívějších zkušeností, historie našeho myšlení, rozhodnutí a skutků. Smrt je neopakovatelná zkušenost. Každý z nás si připravuje tvář vlastního umírání v čase pozemského života, který mu byl dán. Sv. Jan píše: Blažení jsou od této chvíle ti, kdo umírají ve spojení s Pánem. Ano, říka to Duch, ať si odpočinou od svých lopot, neboť jejich skutky jdou s nimi

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem  a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil Havlu a skonal. (Jan 19,28-30)

„Můj sladký Pane,“ říkala Kateřina Sienská, „jaká byla tvá největší muka: tělesná, nebo muka touhy (po spáse duší)?“ A Ježíš jí něžně odpověděl: „Milá dcero, ujišťuji tě a nepochybuj, že se nedá srovnávat věc konečná s věcí nekonečnou! Považ, že utrpení těla bylo konečné, ale touha nikoli. Kříž touhy, která mě stravovala, abych uposlechl svého Otce a splnil jeho vůli, totiž vrátil člověku milost a dovedl ho k cíli, pro nějž byl stvořen, tento kříž byl pro mne bolestnější než všechny mé bolesti tělesné. Bolest těla potlačovala bolest touhy, protože jsem viděl, že se plní to, po čem jsem toužil."

Kříž je znamením, které je neoddělitelně spjato s Ježíšovým posláním.  Kříž je dále znamením duchovního zápasu, jaký se odehrává v čase našeho pozemského života, jasně vymezeném Boží prozřetelností. Je to míra našeho připodobnění se Mistru. Benedikt XVI učil: Pokaždé, když děláme znamení kříže, musíme mít na paměti, že nemáme odplácet nespravedlnost jinou nespravedlností, násilí jiným násilím; musíme si být vědomi, že nad zlem můžeme zvítězit jedině dobrem, ale nikdy odplácením zla dalším zlem. Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.

Ty, který nasytíš lačnící a žíznící po spravedlnosti, živ Církev svým slovem a eucharistií, než bude dovršena v nebeské slávě.


SLAVNÁ TAJEMSTVÍ

STŘEDA A NEDĚLE


Kontemplace Kristovy tváře se nemůže zastavit u Jeho obrazu jako Ukřižovaného. On je Vzkříšený! Růženec od počátku vyjadřuje toto vědomí víry a vybízí věřícího, aby viděl dál, za temnotu utrpení, aby upíral pohled na  Kristovu slávu ve vzkříšen a nanebevstoupení. Kontemplujeme-li Krista a jeho Matku ve slávě, spatříme cíl, k němuž jsme všichni povoláni, jestliže se necháme uzdravit a proměnit Duchem svatým.

(Rosarium Virginis Mariae )

Přímluvy

- Prosíme, pomáhej, Bože, pastýřům církve, aby moudře  a věrně vedli lid, který jim svěřil Dobrý Pastýř Kristus.

- Prosíme za všechny slabé ve víře, posvěť je v pravdě a naplň je darem Ducha Svatého.

- Prosíme, dej, ať lidé naší doby opět objeví sílu modlitby.

- Prosíme za všechny, kdo zemřeli v naději na vzkříšení: Přijmi je do svého světla a ukaž jim svou tvář.

- Prosime, dej, abychom byli vnímavými na znamení časů, otevřenými k neustálému obrácení a tak připraveni na Tvůj slavný příchod.


ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Navečer v den Vzkříšení byli Jeho učedníci ze strachu před židy doma za zavřenými dveřmi (srov. Jan 20,19).Bázeň jim svírá srdce a brání vyjít vstříc druhým, vstříc životu. Už tu není Mistr. Vzpomínka na Jeho umučení živí nejistotu. Úzkost, která zůstane „uvnitř“, sžírá duši, plodí negativní myšlenky, jakýsi smutek, ztrátu chuti do života pro které život nemá smysl ani cíl. Různé formy úzkosti prozrazují jedinou, vždy stejnou realitu: strach, že nejsme milováni. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Ježíš své učedníky chová v srdci a chystá se naplnit příslib, který dal při Poslední Večeři: „Nenechávám vás sirotky.

Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ 

Z naší lačnosti po znameních Ježíš Kristus ni­kdy nadšený nebyl, právě naopak. Zpravidla není dobré žádat Boha o znamení. Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení (Mt 12,39). Přejeme-li si ho poznávat takového, jaký skuteč­ně je a toužíme-li zakusit něco z jeho věčné a abso­lutně věrné lásky k nám, nalezneme znamení jeho přítomnosti tam, kde bychom to nejméně očekávali. Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“

Neděle se v našich západních společnostech změnila na víkend, na volný čas. Nemá-li však volný čas svůj vnitřní střed, podle něhož se vše orientuje, stává se nakonec prázdnou dobou, která nás neposílí ani nepostaví na nohy. Volný čas potřebuje střed - setkání s tím, který je naším počátkem a naším cílem. Neděle měla v životě církve vždy význam výsostného okamžiku setkání společenství se zmrtvýchvstalým Pánem. Křesťané musí zakusit, že nenásledují nějakou osobnost dávné minulosti, ale žijícího Krista, který je v jejich životě přítomen tady a teď. Nedělní eucharistická slavnost proto musí být středem křesťanského života.„Dej duši její neděli a neděli dej její duši.“

Ježíš už není v hrobě. Je v úplně novém životě. Ale jak k tomu mohlo dojít? Jaké síly tu působily? Je rozhodující, že tento člověk Ježíš nebyl sám, nebyl uzavřen od svého Já. Byl jedno s živým Bohem. Nacházel se takřka v objetí Toho, který je život sám, a proto mu nemohl být skutečně vzat. On se mohl dát zabít z lásky, ale právě tím se zlomila definitivnost smrti, protože v Něm už byl přítomna definitivnost života. Byl jedno s nezničitelným životem takovým způsobem, že ten (život) vypučel znovu skrze smrt. Všu­de, kde umírá někdo, kdo žil ve víře a lásce a obě­toval své utrpení, slaví Kristovo zmrtvýchvstání, své definitivní vítězství. Poslední slovo Boha je naděje. K této naději zve církev dnešní lidi a říká jim: „Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady“


NANEBEVSTOUPENÍ

Ježíš vyvedl učedníky „směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha“ (24,50-53).

Obvykle, když jsme odděleni od svých blízkých, svých přátel nějakým definitivním rozloučením a zejména v důsledku smrti, máme v sobě přirozený smutek, protože už neuvidíme jejich tvář, neuslyšíme více jejich hlas, nebudeme se moci těšit z jejich sympatií, z jejich přítomnosti. Nicméně, evangelista zdůrazňuje hlubokou radost apoštolů. Jak je to možné? Právě proto, že pohledem víry chápou, že ačkoli je odňat jejich očím, zůstává Ježíš stále s nimi, neopouští je. Nanebevstoupení ne indikuje Ježíšovu absenci, ale říká nám, že je Živý mezi námi novým způsobem; Ježíš řekl: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."

Kristus vystupuje k Otci. Sláva Zmrtvýchvstalého vysvítá z tajemného výroku k Marii Magdaléně: „Ještě jsem nevystoupil    k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‘Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu’“ (Jan 20,17). Sv. Pavel říká: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde Je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,1-2) Může se totiž stát, že jsme nepozorovaně ustrnuli a zahnízdili se v tom, co jsme si kolem sebe zorganizovali, že zlhostejníme a zvlažníme, že budeme následovat Ježíše jen polovičatě. Žijeme-li skutečně jako křesťané, je-li naše srdce ve spojení s Kristem, žijeme už nyní nebeským životem. Tím se pozem­ský život stále více přibližuje nebeskému.

Sv. Jan Pavel II v enciklice Evangelium vitae píše: Ježíš zdůrazňuje zvláštní význam svého spasitelného poslání a říká: "Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti" (Jan 10,10). Mluví skutečně o životě "novém"a "věčném", který je založen na společenství s Otcem a k němuž je výslovně každý člověk v Synu povolán skrze Ducha, který posvěcuje.  Člověk je zván do plnosti života, který daleko přesahuje hranice jeho života zde na zemi, protože spočívá v účasti na životě samotného Boha.

Nanebevstoupení je velkou zvěstí naděje. Tváří v tvář temnotě smrti a neznámé budoucnosti jsme tímto vyzýváni, abychom pozvedli pohled ke Kristu, na definitnivní cíl lidské existance, přemohli strach a už konečně uvěřili jeho přislíbením, přijali dary Ducha svatého a v moci a síle tohoto Ducha se stali Kristovými spolupracovníky pro spásu druhých zde na zemi.


SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Seslání Ducha svatého v sobě zahrnuje veške­rou velikonoční radost  a s nezadržitelnou intenzitou ji vlé­vá nejen do lidských srdcí, ale i do celého světa. Jedenáct apoštolu je zavřeno v domě a topí se ve zmatcích a v pocitu marnosti. Ježíš nás však zná a má klíč, kterým může otevřít naše srdce. Tiše a nečekaně, věrně a plný milosrdenství při­chází a znovu dává sám sebe: „Pokoj vám! Přijměte Ducha svatého." A všechno se mění. Učedníci jsou naplněni novým životem  a cítí ve svém srd­ci horoucí touhu stát se misionáři evangelia. Rodí se tak církev, místo, kde přebývá Duch svatý, společenství povolané šířit život.

V katechismu čteme: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno.“Naslouchat slovu Božímu a vykládat je na vlastní pěst a bez spojitosti s církví vede buď k falešné mystice, nebo k sektářství. Najdeme pro to v dějinách nesčetné příklady. Varuje před tím od počátku Církve List sv. Petra: Budťe si však především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. I sv. Pavel napominal: Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není nějaké jiné (evangelium)! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Jedině Duch svátý, jenž je duši církve, nás dokáže znovu sjednotit v pravém výkladu slova Božího. Proto je důležité neustále se modlit, aby Duch pravdy nás učil poslušnosti pravdě. Sám Ježíš modlil se za nás    k Otci: Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.

Katechismus katolické církve nás uči: "Nelze věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na jeho Duchu." Právě Duch svatý zjevuje lidem, kdo je Ježíš. Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Duch svatý, se nejjednodušeji a nejobecněji vyjadřuje a dává se pocítit v modlitbě. Právě tak  i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přímlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přimluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Je krásné a spasitelné pomyšlení, že kdekoli na světě se někdo modlí modlitbu, kterou nám odkázál Kristus, je tam Duch svatý, životní dech modlitby.

Když na první křesťany doléhá pronásledování, vytrvale se modlí. Ve své modlitbě neprosí, aby byli zbaveni nesnází, pronásledování, ale aby se nenechali zastavit nejrůznějšími překážkami a neztratili odvahu zvěstovat Boží slovo. Co je výsledkem? Přichází Duch svatý a dodává jim sílu a odvahu. Často se stává, že pod vlivem Ducha svatého vystupuje modlitba ze srdce člověka bez ohledu na zákazy a pronásledování, ano bez ohledu na úřední prohlašování o beznáboženském nebo přímo ateistickém rázu veřejného života. Modlitba zůstává stále hlasem všech, kdo zdánlivě nemají hlas


NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

V tajemství nanebevzetí se na Marii definitivně splnily účinky jediného prostřednictví Krista, Vykupitele světa a vzkříšeného Pána: "Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde" (1 Kor 15,22n.). Maria je první z vykoupe­ných. Nic z Mariiny osobnosti se její smrtí neztratilo.Všecko, čím byla tady na zemi, zůstalo a nepodlehlo zkáze, bylo to proměněno. Na věčnosti Maria je a zů­stává člověkem, ovšem oslaveným. Maria předjímá to, čeho se dostane každému člo­věku umírajícímu v Kristu. Kdo odchází ze světa v přátelství s Bohem, bude vzat do nebe s tělem i duší.

Tajemství nekonečné radosti. Již nic více nechtěla. O nic neusilovala, ničeho se nebála, nic nepostrádala, vždyť se vše naplnilo. Od té doby žije v nevýslovné jasnosti a v nevýslovném pokoji. Maria byla uchráněna každé poskvrny hříchu, protože měla být Matkou Vykupitele. Totéž platí i pro její nanebevzetí. Ta, skrze niž přišel Spasitel, nemohla podlehnout zkáze, která je důsledkem dědičného hříchu. Víme, že všechna tato privilegia jí nebyla udělena proto, aby nám Marii vzdálila, ale naopak proto, aby nám ji přiblížila; tato žena, dokonalá před Bohem, je nám velmi blízko a pomáhá nám jako matka   a jako sestra.

Učme se kráčet její cestou, svůj život dávat, a ne život brát. Tak budeme na cestě lásky, která je sebezříkáním, které je ve skutečnosti jedinou cestou k opravdovému nalezení sebe sama, k nalezení pravého života. Ježíš tak lidi povolal a povzbudil je k velkým věcem, kterých by se sami neodvážili.

V den Mariina nanebevzetí, jsme jisti, že v nebi, to znamená v Kristově blízkosti, září Maria neporovnatelným leskem. Ona nám připomíná, že Bůh dal světu své­ho jediného Syna, Slovo, které se stalo člověkem v ní, skrze ni: že přebývalo mezi námi. Ona je nám znamením, že se můžeme přiblížit k Bohu, k jeho odpuštění, k jeho životu, a nemusíme se bát otevřít mu dveře, odevzdat mu svůj život. „Veliké věci mi udělal ten, který je mocný, jeho jméno je svaté"... Celé „Magnificat", je hymnus na Mariino nanebe­vzetí: zrození pro nebe duší i tělem.

Člověk potřebuje vědět, zda stojí za to narodit se, žít, zápasit, trpět a zemřít, zda-li má cenu bojovat za určité ideály, převyšující materiální a povrchní zájmy, jednoduše, zda-li existuje alespoň jedno „protože“, které by ospravedlňovalo jeho pozemskou existenci. Jak čteme v listu Židům: Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Nevíra, atheismus nemaji budoucnost. Víra a duvěra v Boha, ano. Proto je Nanebevzetí Panny Marie pozváním, abychom důvěřovali Bohu tak jako Ona. To, co má v našem životě skutečnou hodnotu, co přetrvává, je láska, nezištné sebedarování Bohu i lidem.


KORUNOVANÍ PANNY MARIE

V člověku je neuhasitelná touha žít věčně. „Život věčný“ není - jak si bezprostředně pomyslí moderní člověk - život, který přichází po smrti, zatímco ten nynější je pomíjivý a není věčný. „Věčný život“ je život sám, nejvlastnější život. „Život věčný je to, že tě znají, tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“ Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který  z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás" (srov. Řím 8,11). Toto učeni vylučuje reinkarnaci po smrti převtělení, přecházení z jednoho těla do jiného a hovoří spíše o naplnění, jehož má člověk během jednoho života na zemi. Naplnění svého vlastního osudu dosáhne ovšem člověk tak, že upřímně daruje sám sebe, a tento dar se může uskutečnit jedině v setkání s Bohem. „Život věčný“ je tedy událost vztahu. Udělejte všechno, co vám řekne..." učte se říkat Pánu „ano" za všech životních okolností... Za těmito slovy je cela Maria, vždyť její život byl velké „ANO". Nikdy nevzala své „ano" zpět, protože vložila cel svůj život do Božích rukou. Pojď se radovat se svým Pánem. To znamená mít jistotu radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít.

Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Ježíš Kristus - Pán a Král - je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Maria je první z vykoupe­ných. Toto tajemství povzbuzuje nás, abychom se nechali proměňovat Kristem už teď, abychom tak jednou zažili přetékající Boží slávu. Sv. Bernard nabádá: „Vzchopme se už konečně, bratři, povstaňme s Kristem, usilujme o to, co pochází shůry, a mysleme na to. Vzhlížejme  s touhou k těm, kteří touží po nás, spěchejme k těm, kteří nás očekávají, předložme přání svého srdce těm, kteří nás vyhlížejí. Přejme si nejen být ve společnosti svatých, ale mít  i účast na jejich štěstí, a toužíme-li po jejich přítomnosti, ucházejme se velmi horlivě také o to, abychom měli účast na jejich slávě.

„Budou mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). KKC uči: „Úcta církve ke svaté Panně je niterný prvek křesťanského kultu.“ „Marii církev právem uctívá zvláštní úctou.  Tato úcta je sice zcela jedinečná, ale podstatně se liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako Otci i Duchu svatému, a velmi ji podporuje“;  Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a s každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro církev vzorem víry a lásky. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“

Sv. Jan Pavel II v enciklici Redemptoris Mater píše: "Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána"(Lk 1,45). Toto je základní pravda o Marii, která byla v Kristově tajemství skutečně přítomna právě proto, že "uvěřila". Poznání Kristových tajemství vede opravdu k chvále jeho Matky ve formě zvláštní úcty k Bohorodičce, Theotókos. V této úctě je však vždycky zahrnuta chvála její víry. Je to víra, která je zprostředkována jak rozumem, tak srdcem. Nalézáme ji nebo ji získáváme vždy znovu modlitbou. Víra v Něho náš život proměňuje, vysvobozuje ho ze strachu, dává mu pevnou naději a oživuje ho tím, co dává existenci plný smysl: lásku Boží.

Duchovní slovo

Kráčejme životem s čistým srdcem jako neposkvrněná Maria

Kráčejme životem s čistým srdcem jako neposkvrněná Maria

Leave review
Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie
Číst více
V těžkých chvílích zdvihněme hlavu a očekávejme vykoupení

V těžkých chvílích zdvihněme hlavu a očekávejme vykoupení

Leave review
Učme se v těžkých chvílích přijímat Ježíše jako naše vykoupení a spásu.
Číst více
Exercicie na téma: Kráčet životem s Marií - 4. část

Exercicie na téma: Kráčet životem s Marií - 4. část

Leave review
Přednáška: Přátelství s Bohem v atmosféře úcty k Božímu majestátu
Číst více

"Dušičkové" zamyšlení

Leave review
Modleme se zvláště v těchto dnech za duše v očistci.
Číst více