Boha můžeme poznávat

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: `Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“ (Jan 14,7-14)

Máme velkou výhodu, že můžeme poznávat neviditelného Boha, stvořitele světa, našeho původce. Není to už jenom poznání "zprostředkované" a často zahalené tajemstvím. Svět i my sami jsme totiž zasaženi hříchem. A poznávat Boha jenom z přírody a z naší přirozenosti se může komplikovat právě naší temnotou a hříšností. V přírodě, která už není ta prapůvodní, se také nacházejí prvky, které by nám nepomohli poznávat Boha. Bůh totiž není "drsný", Bůh není zabiják. A v přírodě vidíme zákon lovu, vítězství silných a smrt poražených.

Tady na zemi můžeme vykročit na cestu postupného poznávání Boha. A toto poznání je pravdivé, nezavádějící. Ukazuje skutečnou tvář neviditelného Boha. Bůh neviditelný se zjevil ve viditelné tváři svého Syna tak dokonale, že Ježíš to popisuje slovy: "Kdo viděl mne, viděl Otce."

Poznání pravého Boha je důležité, protože nás propojí se skutečnou realitou o nás samých, o tomto světě a také nám pomůže v životě kráčet správným směrem. Naše poznání Boha je zároveň vytvářením vztahu lásky k němu. Protože první, co Bůh touží, abychom poznali, je jeho láska k nám. A pokud zakusíme, do hloubky duše prožijeme, že ten někdo, kdo nás uvedl do existence, je Bůh milující, laskavý, shovívavý, milosrdný, štědrý, pokorný, mocný, spravedlivý, odpouštějící, všudypřítomný, dávající svobodu, nekonečně nás přijímající, dávající věčný život - pak budeme mít tendenci mu lásku opětovat, hledat ho celým srdcem, vyhýbat se tomu, co by mohlo narušit náš vztah lásky.

Být blízko Bohu také znamená dávat mu dobrovolně větší a větší svobodu v našem srdci. Jde pak o to, že se v životě s Bohem společně radíme, hledáme, co dobrého můžeme vykonat, komu udělat radost, komu nabídnout pomoc, od koho si také nechat pomoci. To je život modlitby. S Bohem budeme vytvářet s druhými lidmi správné vztahy, ve kterých egoismus bude na ústupu, a ve kterých bude růst víc a více láska nezištná, průzračná, věrná a věčná.

"A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi." Tato Ježíšova slova ať jsou také základem naší prosebné modlitby, naší touhy a snahy být s Bohem v celém prostoru našeho života. Na základě Boží moci můžeme s důvěrou prosit nebeského Otce, aby se uskutečnilo všechno dobro, které mu leží na srdci.

Ve chvilce ticha ho poprosme vlastními slovy, co bychom si přáli pro sebe i pro své drahé. Prosme o ty nejdůležitější skutečnosti a Bůh je v našem srdci i v našem životě učiní.