Bůh miluje člověka i svět

Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (Jan 3,16-21)

V pohádce sůl nad zlato se král ptá svých dcer, jak moc ho mají rády, k čemu by mohly přirovnat lásku ke svému otci. Bůh nám ukazuje, jak si nás cení, kam až sahá jeho láska. Bůh vnímá těžký úděl člověka, namáhavý život, strádání. Bůh vidí, jak nás "damoklův meč smrti", který visí nad každým z nás, uvádí do nejistoty existence a smyslu života. Bůh vnímá i tu nejmenší bolest, každý záchvěv tichého zoufalství a prázdnoty, kterou přináší smrt, utrpení, zloba člověka, nenávist, závist, chlípnost, lež v životě lidí a každá temnota hříchu. Nechce nikoho z nás nechat napospas zoufalství, smrti a věčného nenaplnění touhy po životě, po lásce, která nemá konce.

Bůh si nás ocenil cenou svého Syna. Rozhodl se vyvést nás z temnot hříchů skrze vydání Syna všanc lidskému údělu, který prožívá každý z nás. Bůh není odtažitý, je velmi, velmi blízko. Už nemůžeme Bohu vyčítat, že nás nechápe, že je to sice hezké, že nás má rád, ale že si přes to všechno žije ve své pohodě a ve svém štěstí. Bůh totiž kvůli nám vydal všanc své nejhlubší tajemství. Vydal svého Syna, který je v tajemném Duchu svatém odvěčným tajemným Logos, moudrostí Otce, skrze kterého Otec stvořil svět i nás. A vydal ho tak, že jeho Syn se navždy stal člověkem, aniž by ztratil svou božskou důstojnost. Ježíš přijal lidský úděl ve svém vnímání tak, jako my vnímáme sebe a svět. Byl nám podobným ve všem, kromě hříchu. Postupně ve svém lidském dospívání měl Ježíš jako člověk poznávat své poslání. V modlitbě ke svému Otci, v rozjímání Písma, které o něm psalo, dozrávalo jeho povolání spasit svět "absurditou" kříže a darování možnosti věčného života každému člověku skrze své zmrtvýchvstání.

Každý, kdo přijme Boží lásku jako směr, cíl a završení svého života, bude spasen. Kdo v lítosti nad svým zlem vydá všanc Boží lásce své zlo, hříchy, které ho tíží ve svědomí, sebe sama, takového hříšného, jaký je a uvěří, že Ježíšova láska je mocnější než jakákoli temnota hříchu, bude spasen. Bůh totiž má moc vytvořit v nás nový způsob života - života lásky k Bohu, k bližnímu, k sobě i k celému světu.

Ve chvilce ticha se nyní každý z nás odevzdejme milující lásce nebeského Otce, v duchu se podívejme na Ježíše, který na svůj kříž vzal všechny naše temnoty a postavme se k Ježíši zmrtvýchvstalému u jeho prázdného hrobu. Pokud nás tíží temnota hříchů, s důvěrou přistupme ke Kristu, který nás čeká ve svátosti smíření a chce nás nasytit svou láskou a mocí ve svatém přijímání.