Ježíš řekl svým učedníkům: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.
Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5,43-48)
Základní touhu, která je v nás, dokážeme často překroutit podle svých plánů, které v konečném důsledku brání lásce. "Být jako Bůh" není samo o sobě zlé. Záleží na nás, kterým směrem se v naplňování této touhy budeme ubírat.
Být dokonalý ve smyslu být vždy lepší, než ti druzí, mít nad nimi navrch, využívat druhé ke svému prospěchu, co nejvíce pro sebe urvat ze života, to asi nebude tou pravou cestou.
Být dokonalým tak, že budeme vždy perfektní, v ničem nebudeme zaostávat, budeme všechno vědět, že vždy budeme bezchybní a bez jakékoli slabosti - to je utopie, které když člověk uvěří, vytvoří karikaturu Boha a sám sebe uvede do ustavičného tlaku perfekcionismu.
Zaměřme touhu po štěstí, touhu po Bohu, žízeň po velikosti k tomu, že se setkáme s Kristem na jeho kříži, kde uslyšíme jeho slovo vítězství nad zlobou člověka: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!"
Odpouští a hledá pro ty, kteří ho nenávidí, ospravedlnění. Začněme myslet tímto směrem ve vztahu k těm, kteří nám nepřejí. Prosme Krista o sílu jeho lásky, která překonává přirozený odpor k těm, kteří nás nepřijímají a nepřejí dobro.
Pane Ježíši, skutečná láska je ta, která vítězí nad zlobou.
Obdaruj naše srdce odvahou přijímat v tobě tvou moc,
ve které budeme ochotni
- odpouštět těm, kteří se proti nám proviňují
- modlit se za ty, kteří nám ubližují
- konat dobro těm, kteří nás nepřijímají.
Dej nám svobodu a vítězství tvé lásky. Amen.