O napomínání našich bližních

Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby `každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.

Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.

Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,15-20)

V dnešní době svobody a osobní nezávislosti se napomenutí od druhých často chápe jako útok na osobní svobodu. Naše společnost preferuje přehnanou toleranci ohledně osobního jednání a často se stává, že člověk ztrácí jasné rozlišení mezi dobrem a zlem. Svědomí dnešních lidí je "vychováváno" hromadnými sdělovacími prostředky, které chtějí přehlušit dobrý základ, z kterého svědomí vychází.

Bez ohledu na vnější situaci, která určitým způsobem má vliv na vnímání morálních hodnot, napomenutí je potřebnou součástí našeho života. Ježíš nás dokonce vybízí, abychom svého bližního napomenuli, když se proti nám prohřeší.

Bůh skrze proroka Ezechiela dokonce prohlašuje:

'Toto praví Hospodin: "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň lid mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš! a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování , aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš." (Ez 33,7-9)

Kdyby rodiče dovolili svým ratolestem všechno, co si ony vezmou do hlavy, byl by to rozklad společnosti. Děti, kterým se nedostalo výchovy ve smyslu morálního rozlišování, jsou v životě - zvláště při dospívání - velmi zranitelné. V pubertě jsou pak tito lidé mnohem náchylnější k různým zničujícím závislostem.

Bůh ve své lásce má o nás starost. Také on nás napomíná svým slovem, které má formovat naše svědomí. Ne všechno, co se nám zdá dobré, je skutečně prospěšné a přináší život. Všechno, co se nám v Božím přikázání zdá být  "proti člověku", ve skutečnosti přináší pravý život.

Když budeme stát před nutností napomenout druhého, nesmíme být vedeni pouze naším hněvem, rozhořčením z nějakého zla, které bližní koná. Musíme vzít v potaz další místa Písma, kde Ježíš mluví o napomínání, nebo která s tím souvisí.

Základem každého napomenutí musí být láska. Člověk by měl při napomínání "trpět" víc, než ten, kdo je napomínán. Napomenutím vyslovujeme pravdu o špatnosti druhého. Musíme si však uvědomit, že my sami jsme hříšní a tak se do napomínání běžně nehrňme. Když je potřeba napomenout, musíme my sami se sebou něco dělat ohledně toho, za co si my sami napomenutí zasloužíme.

"Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?", říká Ježíš.

S vědomím své vlastní hříšnosti a ve skutečné snaze se napravit, můžeme s láskou přistoupit k bližnímu a napomenout ho. Navíc, je potřebný ještě jeden postoj a to je milosrdenství. Při napomínání z nás má vycházet světlo odpuštění, pokora ducha.

Uvědomme si Ježíšův postoj k nám. Jeho napomenutí vychází z jeho Srdce, aby nás zachránil od věčného zatracení a nasměřoval nás na cestu života.

Pane Ježíši, dej mi milost, ať pochopím, že nejúčinnějším napomenutím druhých se má stát způsob mého života. Ame