Otče náš

Ježíš řekl svým učedníkům: "Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky." (Mt 6,7-15)

Když apoštolové a Ježíšovy učedníci přebývali s Kristem, viděli jeho usebranou tvář plnou milosrdenství a Božího majestátu. Jednou, když se Ježíš vracel z hory, kde se modlil, pronikla přítomné bázeň a hluboká úcta. Učedníci Ježíše častěji prosili, aby je naučil se modlit.

Kristus nejdříve vysvětluje základní postoj, který je v prosebné modlitbě potřebný: "Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte."

Dost se toho natlachá za den. Náš Pán nepotřebuje, abychom ho informovali o věcech, jak mají být. Bůh s námi nechce klábosit. Někdy totiž množství slov překáží opravdovému setkání. Někteří pohané, pokud chtěli mít dojem, že jejich bohové je slyší, hodiny a hodiny volali své hlasité modlitby. Někteří si dokonce na těle dělali bolestivé řezné rány, aby jejich bohové viděli, že to se svými prosbami myslí vážně a že jsou pro vyslyšení proseb ochotni něco vytrpět.

To, že nemáme moc mluvit při modlitbě neznamená, že se nemáme modlit vůbec, nebo že bychom s Bohem neměli trávit určitý čas. Vzbuďme si v modlitbě víru v Boží vševědoucnost a dobrotu a řekněme mu své prosby, jako když děti prosí své rodiče. Děti do toho dávají celé své srdce a když jim rodiče něco slíbí, tak to očekávají na sto procent.

Když se tedy jdeme modlit, uvěřme, že Bůh o nás ví. Uvěřme, že ví mnohem lépe než my a naši blízcí, co ve skutečnosti potřebujeme. Než se začneme modlit, než začneme prosit, ponořme se do Otcovy náruče, do objetí toho, který nás stvořil, který proniká všechno, který je naším domovem. Nechejme zaznít všechny hluboké tužby našeho srdce, které nemůže být uklidněno a uspokojeno majetkem, rozkoší, pocitem moci, prvenstvím.

Náš nebeský Otec ví, co potřebujeme. Je dobré z času na čas se jen tak posadit a nechat na sebe působit reálnou Boží přítomnost, dech jeho lásky, proudy jeho něžnosti, péče, zájmu o nás i naše problémy - a jen tak setrvat v tomto vědomí.

V prostém ztišení nechme, ať na nás spočine laskavý, odpouštějící a milosrdný pohled Otce. Pak se pomodleme modlitbu, kterou nás Ježíš naučil.