Otevřít se Bohu v pokoře srdce

Ježíš řekl svým učedníkům: "Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Vždyť kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb? Nebo když poprosí o rybu, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí. Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci." (Mt 7,7-12)

"Prázdná soběstačnost" dospělých se projevuje v tom, že se málo ohlíží na druhé, málo se o ně opravdově zajímá a stará. Všichni podvědomě tíhneme ve své přirozenosti k sobectví. Chceme si být vědomi své důležitosti v rodině, v zaměstnání, žárlivě si střežíme svou svéprávnost, je pro nás důležité, aby se věci děli podle nás, příčí se nám prosit o radu… A co si budeme povídat - pyšný člověk nedokáže ani poděkovat za dary, které se na první pohled zdají běžné, každodenní a "normální".

Často i na duchovní úrovni chce jít člověk svou vlastní cestou. To je ještě v pořádku. Nicméně každý z nás musíme být očištěni od "našich cest", které nejsou Božími cestami. Totiž každá Boží cesta v člověku je cestou plnosti lidské identity, naplněním lidského života, připodobnění tajemnému životu lásky Nejsvětější Trojice. A tady se nám otvírá  nedozírný prostor k opravdové pokorné prosbě, k hledání pravého naplnění svého života, k neustálému tlučení na dveře Božího milosrdenství. Žádný přirozený pocit soběstačnosti nemůže existovat vedle plné otevřenosti na Boží dary. Tak jako malé dítě zcela vkládá důvěru do svých rodičů, podobně máme celí, takoví, jací jsme, předstupovat před našeho Boha Otce s důvěrou v jeho přítomnou dobrotu. Tato Boží přející  přítomnost má v sobě božskou moudrost, ve které Bůh ví, co skutečně potřebujeme, abychom se rozvinuli v plného člověka.

Ve chvilce ticha, s vědomím, že Bůh Otec je k nám nakloněn ve své milující pozornosti, poprosme Pána o to, co nám hodně leží na srdci. Také si uvědomme, co my pro to máme udělat, a co udělat můžeme. Tak se spojí naše omezená moc s mocí Boží všemohoucnosti. Pak se budeme chovat k druhým tak, jak bychom si přáli, aby se k nám choval náš Bůh i naši bližní.