Bůh přichází s tváří člověka

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (Jan 1,1-14)

My lidé si klademe mnoho otázek. Bádáme, jsme zvídaví, hle­dáme odpověď. A to nejen v oblasti přírodních věd, ale také v oblasti filozofie a náboženství: ptáme se po životě, po jeho smyslu, po jeho náplni, ptáme se po Bohu. Dostaneme odpověď? V katechismu katolické církve čteme: Svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí člověk se ptá, zda existuje Bůh.

Tyto vánoční dny, kdy je den Pánova narození tak blízko a kdy ještě stále můžeme hledět na malého Ježíše v Betlémě, jsou vynikající příležitostí k díkůvzdá­ní tomu, který nám předal nesmírně cenný dar Boží Moudrosti.

Už žalmista se modlil: 'Mnoho lidí říká: »Kdo nám ukáže dobro?«  Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!'  O Bohu si vytváříme svou vlastní představu, a když jí Bůh neodpovídá, odmítáme ho.

Hledáme Boha „venku“, zatímco on je přítomen uprostřed našich životů. Napínáme zrak, protože se domníváme, že je někde hrozně daleko, a on je zatím od nás jen kousek, právě prochází kolem. Představujeme si ho kdesi v oblacích, a přitom ho každý den potkáváme na ulici. Očekáváme od něj něco mimořádného, chceme vidět zázraky, a on zatím nosí prosté šaty a je až nepříjemně obyčejný. Odmítáme Boží vtělení. Odmítáme vidět Boha s tváří člověka. Nečekali jsme zřejmě takovou odpověď. Nečekali jsme jesle, chudobu, pronásledování, kříž, a proto také vzkříšení. Bůh přišel jinak, protože je jiný. Promluvil jinak, a proto jsme ho přeslechli. Čekali jsem záplavu slov, a on nás překvapil, vyslovil jen jediné své věčné Slovo.

Jeden z Ježíšových učedníků říkal: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí," a Kristus mu odpovídá: "Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 14,8-9).  V srdci každého muže a každé ženy neustále zaznívá Pánovo pozvání: „Hledejte mou tvář!“ (Žalm 27,8). Otec ve své nekonečné dobrotě odpovídá na tuto usilovnou modlitbu tím, že posílá svého Syna.

Biblická čtení ukazují, že Ježíš je viditelným obrazem Boha Otce. Apoštol Jan na konci svého prologu říká: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu" (Jan 1,18). Žádný člověk této země nemohl takovým způsobem spatřit Boží tvář. Jen Ježíš, protože je milovaný Syn Boha Otce, nám přináší dokonalé zjevení Boha.  V něm se zjevil Bůh Otec v lidských slovech a v po­slání, které Ježíš mezi námi dovršil. V Ježíšovi Bůh na sebe bere lidskou tvář. Ježíš byl víc než pouhý člověk. O tom svědčily nejen jeho mimořádné činy, ale také sám Otec, který to několikrát prohlásil. Po prvé při křtu:  "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!" Po druhé na hoře Tábor. "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" 

Ježíš dokonale zjevuje Otcovu lásku, protože neustále naslouchá Bohu Ot­ci a je jeho Slovem. „Moje učení ne­ní moje, ale toho, který mě poslal" (Jan 7,16). „Slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal" (Jan 14,24). Syn nemá nic sám ze sebe, ale potvrzuje, že „tak mluvím, jak mě naučil Otec" (Jan 8,28).

Bůh přišel jinak, než jsme očekávali. Ne však tak, že by naše očekávání nesplnil.  V knize „Překročit práh naděje“, Jan Pavel II se ptá:  Mohl Bůh zajít dál ve své ochotě a v přiblížení se člověku a více se přiblížit lidským schopnostem poznat Boha? Po pravdě řečeno, zdá se, že šel, jak nejdál to bylo možné. Dál by zajít nemohl. V určitém smyslu za­šel až příliš daleko. Vždyť se Kristus stal „kamenem úrazu pro Židy a bláznovstvím pro ostatní" (1Kor 1,23)! Právě proto, že nazval Boha svým Otcem, protože ho tak otevřeně zjevoval na sobě, musel nutně vyvolat dojem, že teď už je toho přespříliš...

Bůh člo­věku zjevil až příliš z toho, co je na něm nejbožštějšího, co představuje jeho vnitřní život. Odhalil své tajemství. Nedbal na skutečnost, že ho toto odhalení mnoha lidem určitým způso­bem zatemní, protože člověk nedokáže snést přemíru tajemství.

Kdo chce vidět poutavé, neobyčejné a neslýchané věci může snadno přehlédnout věci malé, ale skutečně Boží. Slyšet Ježíšovu řeč a vidět jeho činy - to patří v evangeliích k sobě.

A v našem životě? Slyšet Ježíšovo slovo můžeme a máme ve slovech Písma a také jeho výklad v učení církve. Žádný spolehlivější pramen - navzdory tvrzením některých soukromých zjevení - nemáme. A vidět jeho činy? To můžeme v našich vlastních životech  a v životech lidí, pokud jsou evangeliem proměňovány.

Evangelia nás ujišťují, že Pán Ježíš nekonal své mocné činy tajně, ale že je také nevystavoval na odiv publiku. Ačkoliv je řada lidí stále zvědavá na mimořádné zážitky, vidění a zjevení, Církev radí jinak a její výzva je prostá. Odkazuje člověka ke čtení a přijímání Božího slova, slova Bible.  Jestliže čteme Boží slovo s otevřeným srdcem a s touhou porozumět mu s církví a v církvi, potom Bohu otevírám cestu do našich životů.

 Poznání víry nás nevybízí k patření pouze na vnitřní pravdu. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání Jeho života, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides – víře, která vidí!

Není to  zbytečná otázka, ptejme se přece: Jak stojí má víra na Ježíšově osobě a Ježíšově slově? Nehledám ještě nějakou jinou spolehlivější jistotu, než kterou je Ježíš? Třeba v soukromých zjeveních, duchovních vůdcích  nebo v sobě samém? Brání mi něco ve čtení Bible? Buďme upřímní: Nedostatek času to zřejmě není! Je pro mne Boží slovo aspoň někdy místem setkání s živým Bohem? Je pro mne dost spolehlivé slovo Bible, vykládané církví, nebo se pídím po jiných zdrojích poznání Boha a jeho vůle? Vnímám slova hlásané křesťanské víry - psané či mluvené - opravdu jinak, než slova druhých lidí, která mne mají přesvědčit, abych jim svěřil svůj život?

Záplava obrazů informací a dojmů v televizi, časopisech a na internetu nás svádí  k povrchnosti. Obrázky se rychle střídají a pohledu pro vnímání hlubších souvislostí tak nezbývá čas ani prostor. Pohledům na skutečnosti víry ale právě takovýto postoj nesvědčí. Tam je třeba setrvat, dopřát si čas a pokoušet se o pohled do hloubky, pod povrch vjemů. Jinak se s Boží pravdou nesetkáme.

Čínský mudrc, který byl dotázán, co by dělal, kdyby byl pánem světa, odpověděl: "Vrátil bych slovům jejich původní význam." To pravé Slovo je už tu, už teď zaznívá, i když potichu. Sv. Jan však pod vlivem vnuknuti Ducha sv. napsal: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepo­vstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. Sv. Jan Pavel II jednou řekl: Dnes chci především zdůraznit jak důležité je naslouchání Božímu slovu. Písmo svaté je přece "čistým a trvalým pramenem duchovního života" a "nejvyšším pravidlem víry" (srov. Dei Verbum, 21). Je zároveň vodou, která utišuje žízeň, a pokrmem, který sytí život věřících. Proto všechny vyzývám k intenzivnějšímu a častějšímu kontaktu s Božím slovem, které v nás působí svou uzdravující a stvořitelskou mocí. V něm objevíte tajemství Božího srdce a získáte světlo, které vám umožní orientovat se v různých situacích a proměnit skutečnost, ve které se nacházíte."

I sv. Pavel napsal:  „Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1 Sol 2, 13).

Bůh přichází do vlastního, my jsme jeho vlastní. Musíme ale sestoupit až do hlubin své bytosti, pokorně se otevřít, vyprázdnit, a pak ho pochopíme a uslyšíme. Vždyť „blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8)