Dnes si připomínáme narození redemptoristu bl. Januária Marii Sarnelliho. Narodil se v Neapoli 12. září 1702. Byl synem barona z Ciorani (Salerno) a v mládí obdržel vzdělání přiměřené jeho šlechtickému stavu.
Po blahořečení jezuity Francesca de Regis chtěl vstoupit k jezuitům, byť měl pouhých 14 let. Jeho otec mu to ale vymluvil, protože si myslel, že je příliš mlád na tak důležité rozhodnutí. Januarius, který si vždy ctil rady svého otce, se tedy zasvětil studiu práva a v roce 1722 jako dvacetiletý dosáhl doktorát z církevního a občanského práva.
Jako právník se stal členem Kongregace rytířů právníků a doktorů, kterou vedli Zbožní pracovníci sv. Mikuláše. Byl věrným pravidlům tohoto společenství a bez toho, aniž by zanedbával svou práci a své denní pobožnosti, začal se věnovat nemocným v tzv. Nemocnici nevyléčitelných.
V tomto čase jeho práce mezi těmito nemocnými a umírajícími si začal uvědomovat, že Boží volání ohledně jeho kněžství, vyžaduje okamžitou odpověď. V tomto prostředí nemocnice se také poznal s Alfonsem (pozdějším zakladatelem redemptoristů) a navázal s ním přátelství, které trvalo do konce jeho života.
Mimochodem, byl to Alfons, s kterým Januarius získal první pastorační zkušenosti. Spolupracoval s Alfonsem při organizování tzv. Večerních setkáních, na kterých připravoval laiky z nižších vrstev na evangelizaci v opuštěných částech města. V roce 1728 se stal seminaristou neapolské diecéze a kardinál Pignatelli ho inkardinoval do farnosti S. Anna di Palazzo.
V červnu následujícího roku opustil rodný dům a nastoupil na Čínské kolegium, založené Matthewem Ripou, aby tak měl více klidu ke studiu teologie. Po roce odchází z kolegia a vrací se ke své rodině. Zároveň se stává členem Kongregace apoštolských misií a 8. července 1732 byl vysvěcen na kněze.
Během jeho kněžské formace nezanedbával návštěvy v Nemocnici nevyléčitelných. Věnoval se také pomoci dětem, které byly nuceny pracovat a také starým lidem v hospici St. Januária a nemocným galejníkům v přístavní nemocnici.
Po vysvěcení ho kardinál Pignatelli pověřil vyučováním náboženství ve farnosti sv. Františka a Matouše. Bylo to v srdci nejlidnatější a nejvykřičenější části města. Tady se Sarnelli setkával s bídou prostituce, především té dětské. Ke svým charitativním aktivitám také přidal pomoc mladým ženám, které byly nuceny žít v tomto stavu lidské degradace.
V červnu 1733 se opět připojil k sv. Alfonzovi v Scale (Salerno), aby mu pomohl v Ravellských misiích. Bylo to tehdy, kdy jeho přítele Alfonse opustili jeho první společníci - několik měsíců po zrodu Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Kongregace vznikla 9. října 1732).
Během jeho kázání a rozhovorů s Alfonsem na misiích v Ravello si Sarnelli uvědomil smysl charizmatu tohoto nového řeholního společenství. Cílem redemptoristů byla evangelizace nejubožejších lidí, především chudých, kteří byli bez duchovní pomoci.
Sarnelli při svém návratu do Neapole obhajoval vznikající institut a svého přítele před kritiky a nespravedlivými obviněními ze strany bratří z Apoštolských misií. Koncem srpna vyjádřil touhu se stát redemptoristou.
Díky Sarnelliho známým a za pomoci jeho otce Angela a bratra Ondřeje, který byl knězem, byl založen řeholní dům v Ciorani. Sarnelli také spolupracoval při založení řeholního domu Villa Liberi (Caserta).
Působil ve farních misiích v diecézích Amalfi, Calazza a Salerno až do dubna roku 1736, a zároveň pokračoval v psaní knih. Tato neustálá práce bez přiměřeného oddechu ho téměř dovedla k bráně smrti.
Po rekonvalescenci se musel ze zdravotních důvodů s dovolením Alfonse usídlit v Neapoli.
Přestože se vrátil do otcovského domu, nepřerušil kontakt s Kongregací a kdykoli ho Alfons požádal o pomoc spolubratřím v misijním apoštolátu, Sarnelli jim rád vypomáhal. V Neapoli pokračoval v aktivitách, do kterých byl zapojen před vstupem k redemptoristům. V období mezi lety 1736 a 1741 publikoval větší část svého díla. Usiloval o záchranu prostitutek a bojoval proti hříchům rouhání. Svůj čas věnoval také šíření vnitřní modlitby mezi laiky a duchovní a lidské formaci mládeže.
V roce 1741 v rámci příprav na kanonickou vizitaci kardinála Spinelliho, organizoaval Januarius misie v duchovně zanedbaných vesničkách na periferii Neapole (Casali).
Sarnelli prosil kardinála, aby svěřil misie Alfonsovi a redemptoristům. To bylo možné až začátkem léta 1742, kdy byl Alfons nucen přerušit práci a vrátit se do Ciorani. Sarnelli v těžkostech opět pomohl svému příteli a podrobil se kardinálově prosbě, aby misie vedl on, místo Alfonse. Vedl je až do září následujícího roku, kdy zcela vyčerpán, byl zbaven tohoto břemene. Přesto se ještě misiím věnoval až do konce dubna, kdy se již jako těžce nemocný musel vrátit do Neapole, kde zemřel 30. června 1744 ve věku 42 let.
Alfons ve svém životopise popisuje poslední slova Sarnelliho před smrtí. Sarnelli se modlil: "Můj Otče na nebesích, hle, zde jsem. Nyní se stvoření vrací ke svému stvořiteli, syn ke svému Otci. Pane, Nejsvětější Trojice, je-li ti milé, dovol mi přijít k tobě, abych tě uviděl tváří v tvář. Nepřeji si ani umřít ani žít; přeji si jenom to, co chceš ty. Ty znáš dobře všechno, co jsem dělal, všechno, co jsem myslel, všechno jsem činil ke tvé větší slávě."
To, co zůstalo, především jeho knihy, zanechal redemptoristům. Zemřel v tichosti za přítomnosti dvou bratrů redemptoristů (Francesco Tartaglione a novic Francisco Romito).
Byl pochován nejdříve v neapolském kostele S. Maria dell' Aiuto. Před jeho pohřbem bylo jeho tělo vystaveno dva dny, tolik lidí mu chtělo projevit svou poslední úctu. Byl pochován 2. července 1744 v kapli sv. Mikuláše. V roce 1849 byly jeho ostatky přeneseny do redemptoristického kostela sv. Alfonse a Antonína v Tarsii v Neapoli. Papež Pius X. vyhlásil hrdinskost Sarnelliho ctností a udělil mu titul "ctihodný" dne 2. prosince 1906. Od 25. října 1994 byly jeho ostatky uctívány v redemptoristickém kostele Nejsvětější Trojice v Ciorani, mateřském domě Kongregace redemptoristů, postaveném na statku rodiny Sarnelli. Papež Jan Pavel II. vyhlásil Januária Marii Sarnelliho za blahoslaveného 12. května 1996.