Konzum a duchovní život

Každý člověk, tím, že je člověkem - bez ohledu na náboženské, kulturní, historické a psychologické danosti -  je bytostí dynamickou, hledající a neustále se utvářející. Růst (nebo úpadek) člověka je dán tím, jak se rozhoduje, jakým způsobem usměrňuje svůj život, čím žije a pro co umírá - tedy jak vnímá smysl svého života a svou existenci.

Každý člověk v sobě nese tajemné propojení toho, co je hmatatelné, viditelné, vnímatelné - s tím, co ho přesahuje, co dává "náplň" jeho životu, co je skryté a neviditelné, tajemné a nedefinovatelné. Jde o nejhlubší tajemství člověka, které nezná ani on sám. Sám sobě je člověk záhadou. I ten největší ateista a materialista v sobě nese "prvky" ducha - myšlení, schopnost milovat či nenávidět, svobodu či vnitřní zotročení, přátelství, rodinné vztahy, inteligenci - všechno, co se nedá matematicky a fyzikálně popsat. Tato rovina ducha, osobnosti člověka, má určité zákonitosti, které všichni více nebo méně vnímáme a v rámci kterých také máme tendenci "fungovat".

Když budeme mluvit o duchovním životě člověka, budeme tak mluvit v užším slova smyslu. Uvědomujeme si totiž skutečnost, že člověk, který má kromě hmotného "rozměru" také sféru ducha, může navázat na své vnitřní hledání, může na své tužby nalézat odpovědi, které ani zdaleka nemůže zodpovědět žádná věda ve stylu matematických definicí, fyzikálních zákonů a pouček. Člověk totiž není pouhým "strojem" přírody.

Jsme těmi, kdo vnímají "nadpřirozeno", kdo bytostně touží po naplněném životě, po štěstí - chcete-li . Jsme těmi, kterým nestačí to, co se dá nahmátnout, zužitkovat, koupit, použít, sníst, vypít - abych tedy použil opis nedostatečného štěstí hedonistů, požitkářů. Ti totiž mají tu krutou zkušenost, že člověku nestačí "lidské štěstí", které je vytvořené pouze hmotou a konzumací zážitků. Tito lidé vstupují do kolotoče smrti - do vášně závislosti na hromadění hmoty, nebo příjemných zážitků bez souvislosti se skutečnou hloubkou života.

Ve srovnání s Afrikou, Azií či Jižní Amerikou se u nás v Evropě máme dobře, velmi dobře. Každodenní luxus se stal samozřejmostí. Blahobyt jako cíl života ztratil jako vize na přitažlivosti, i když média masírují diváky novými a novými nabídkami štěstí, založenými na vlastnění toho či onoho druhu výrobku. Pracujeme stále více a více, ale víme stále méně proč. Jako evropská společnost jsme dosáhli mnohého, ale ztratili jsme přitom smysl svého snažení. "Blahobyt", životní cíl poválečné doby, kvůli kterému se jedna generace oddala tradičním hodnotám a představám o životě a následující generace proti nim rebelovala, už motivuje jen málokoho. Ani v nejnižších společenských vrstvách už nejsou ledničky, mobily, pračka a televize něčím nedosažitelným a pro mnohé chudé lidi ani tyto věci nejsou jediným životním snem.

Problémem dnešního člověka - a myslím, že každého z nás - je: jak život zvládat, jak dosáhnout životního štěstí, jak nalézt to, co člověka opravdu "oživuje". Dnešní "náboženský bludný Holanďan" hledá to, co mu odhalí pravou hodnotu života. Dnešní člověk už nechce pouze život "užívat". Vždyť si ho "užíváme" všichni. My potřebujeme život vyhmátnout v jeho podstatě, objevit jeho zdroj, jeho skutečnou definici, jeho "elixír", prapodstatu. A na tu pak navázat a stát se její součástí. Zjišťujeme, že k tomu už nepotřebujeme nové auto, nesčetněkrát vyměněný mobil za "luxusnější verzi", nebo další nemovitost s celým tím kolotočem starostí s novou kosačkou na trávu a blýsknutím se před sousedy rozměrnějším bazénem.

První rovinou kvality života mnoha lidí dneška je hledání toho, co vede v každodenním životě ke štěstí. Moderní člověk blahobytu se denně dozvídá z reklam, že si štěstí lze koupit, že při spotřebě určitých výrobků se dostaví nějak samo. Současně však těmto slibům nedůvěřuje; nevěří, že by štěstí v domácnosti mohly skutečně zaručit prací prášky. Hotové polévky nepřinesou rodinnou pohodu, která se v reklamách dává na odiv. Štěstí úspěšného muže nezajistí nový model BMV či Audi. Dosaďte si vaši oblíbenou značku nebo výrobek.

Člověk zhýčkaný konzumem všeho druhu je "přidušen" vším tím, co ho obklopuje, pohlcuje, zaplavuje a co ani sám v sobě nestíhá vstřebávat a zachytit. Citlivost ducha, kterou má každý z nás, bývá často otupována klasickým přeháněním v užívání si všeho, co se nabízí ke konzumaci a ukojení lidských pudů či smyslů. V jiném případě jde o laciné náhražky, které nabízí člověku "dokonalost náboženské zkušenosti". Ta se redukuje na ezoterický , tajuplný zážitek své vlastní svobody, případně se omezuje na techniky, které mají vytvořit stavy blaženosti "už tady na zemi", ale bez kontextu s realitou běžného života. Tak si člověk "novodobě náboženský" vytváří iluzi života a štěstí, které se jednou "vypaří" jako ranní mlha a nic z něj nezůstane.

Duchovní hledání  člověka je hledáním naplnění života. Dnešní běžný Evropan se chce "dotknout" jeho podstaty a už to nevidí v extrémním zážitku typu bungee jumpingu či riskantní projížďce ve vypůjčeném ferrari. Bohužel často toto duchovní hledání člověka už neoslovuje způsob předávání náboženské tradice církve, která se v očích dnešních lidí stala svými neměnnými a málo vysvětlovanými pojmy duchovně muzeální záležitostí. Nejde tedy o "špatný obsah" toho, co nabízí katolická církev dnešnímu světu, ale o nedostatečný "překlad" Božího slova k pochopení dnešním člověkem. Musíme jako křesťané přispět k novému "překladu" neměnných pravd pro lidi kolem nás - a určitě ne mimo církev, ale právě v církvi, díky které se můžeme setkat se svátostným Kristem.

Mnoho lidí se bojí, že následováním Krista se z nich stanou nějací "katoličtí podivíni". Papež František ve své exhortaci Radost evangelia mluví o skutečném podivínství, o skutečném smutku, a na druhé straně o skutečné radosti. Velmi dobře vystihl "vztah" mezi požitkářstvím a duchovním životem, když říká:

"Velké riziko nynějšího světa s jeho rozmanitou a dotěrnou konzumní nabídkou je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného dychtění po povrchních rozkoších a z izolovaného vědomí. Když se vnitřní život uzavře do vlastních zájmů, není už prostor pro druhé, nemohou už vstoupit chudí, nenaslouchá se Božímu hlasu, nezakouší se již radost z Jeho lásky a nerodí se nadšení pro konání dobra. I věřící jsou ohrožováni tímto jistým a trvalým rizikem. Mnozí do něj upadají a stávají se rozmrzelými a nespokojenými lidmi bez života. Toto není volba důstojného a plného života, toto není touha po Bohu, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista.

Zvu každého křesťana, ať už je kdekoli a v jakékoli situaci, aby dnes obnovil svoje osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň přijal rozhodnutí nechat se od Něho potkat a denně Jej bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se jej toto pozvání netýká, protože nikdo není vyloučen z radosti, kterou přinesl Pán. Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už na jeho příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s Tebou. Potřebuji Tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče“.

Tolik dobrého se nám dostává, když se k Němu vracíme poté, co jsme bloudili! Znovu naléhám: Bůh nikdy neochabuje v odpouštění, jsme to my, kdo ochabujeme v žádosti o odpuštění. Ten kdo nás vyzval odpustit „sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22), nám dává příklad. On odpouští sedmdesát sedmkrát. Vrací se, aby nás znovu a znovu bral na svá ramena. Nikdo nám nebude moci odejmout důstojnost, kterou nám uděluje tato nekonečná a nezlomná láska. S jemnocitem, který neklame a vždycky umí vrátit radost, umožní nám pozvednout hlavu a začít znovu. Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic nás nemůže hnát kupředu více než Jeho život!“ (Evangelium Gaudium 2;3). Rozhodněme se "nakazit" touto radostí, o které papež František mluví.

P. Josef Michalčík, C.Ss.R

Použitá literatura:

Papež František: "Radost evangelia"

E.J. Cuskelly: "Současná spiritualita"

Maria Widl: "Křesťanství a esoterika"