Pastýřský list otce biskupa Vojtěcha - 1. část

Milé sestry, milí bratři,

tento list jsem začal připravovat ještě před vypuknutím pandemie COVID-19 a přál jsem si

vás v něm pozdravit na začátku velikonoční doby a povzbudit k radostnému a důvěrnému

životu ve vzájemném společenství s Kristem, vítězem nad smrtí a zlem i v našem životě.

Mezitím se udály věci, které si vynutily mnohé zásadní změny v prožívání každodenních

zvyklostí. Jak budou tyto změny trvalé a jestli se vše po čase vrátí k původnímu stavu, ví

jen Bůh. Je však pravděpodobné, že mnoho věcí bude zcela jiných. Doba, která čeká před

námi, přinese jedinečnou příležitost a možnost – vše otevřít Duchu Svatému. To bude náš

úkol, na který se máme prožitím těchto Velikonoc připravit.

Po letošní zvláštní postní době a neobvykle prožívaných velikonočních svátcích, kdy

jsme zůstali ve svých domovech spojeni pouze prostřednictvím sdělovacích prostředků,

si možná více než kdy předtím klademe podstatnější otázky o hodnotě a smyslu našeho

života a o tom, co je v něm důležité.

Co je důležité v této době?

Co bude důležité za měsíc, za rok…?

Co nás jednou čeká po smrti, až odevzdáme do Božích rukou všechno, co jsme zde

vykonali, ať už dobrého či špatného?

Co jsme předali našim blízkým?

Jak budou pokračovat vztahy, které jsme se snažili vybudovat?

Podobné otázky mohou vést věřícího člověka ke dvěma současným a správným postojům:

k prosbám o odpuštění, a také k díkům.

Velikonoce, jako největší křesťanské svátky, jsou velkým rozhraním. Na jedné straně

utrpení, ponížení, prohra a smrt, na druhé straně radost vítězství, sláva a život. Ale týká

se toto rozhraní i nás? V souvislosti se vzkříšením Pána Ježíše nás může napadat: Je to

vůbec možné? Dá se zmrtvýchvstání nějak pochopit? Podobně jako třeba jeho narození

nebo smrt na kříži? S tím máme každý nějakou zkušenost a dokážeme si to představit.

Ale jak si představit zmrtvýchvstání? Vždyť to není přirozená zkušenost žádného z nás,

a navíc nikdo z lidí nebyl bezprostředním svědkem vzkříšení.

Zde je třeba vycházet z toho, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je sice událostí našich dějin,

která se stala v konkrétním čase a na konkrétním místě, ale určitým způsobem právě tyto

dějiny převyšuje. Svědectví Nového zákona nepodávají zprávu o samotné události, ale

o setkáních a rozhovorech, které naprosto zřetelně vyplývají a odkazují na zmrtvýchvstání

jako na událost, k níž muselo dojít. Apoštolové Petr a Jan říkají před veleradou: „Je přece

nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4,20) A tak je slovo

„zmrtvýchvstání“ v biblické řeči vyjádřením něčeho, co uniká naší zkušenosti. Z toho pramení

i námitky a pochybnosti. Některé vyvrací už Písmo, ale existují i další.

Nebyla Ježíšova smrt jen zdánlivá?

Bylo by to vůbec možné po takovém mučení, jak je popisuje Písmo? Po evidentním

probodení srdce římským vojákem, po jistotě všech, kdo stáli okolo?

Faktem je, že všichni, a to nejen pod křížem, ale i ti, kteří umučené tělo připravovali

k pohřbu, byli zcela přesvědčeni o Ježíšově smrti. Proto lze s jistotou tvrdit, že jeho smrt

byla skutečná.

Pochybnost další: Nemohli být učedníci obětí sebeklamu vycházejícího z jejich víry

a fantazie? Není to tak, že zmrtvýchvstání má původ ve víře učedníků, že nešlo o historickou

událost, ale o jejich subjektivní zážitek a jejich fantazii? Pravdivě řečeno, oni něčeho

takového ani nebyli schopni. V tomto případě je dobré mít na paměti, že sami apoštolové

se po ukřižování ve strachu o svůj život skrývali. Neočekávali zmrtvýchvstání, a stejně tak

ani neočekávali smrt svého Pána, protože nerozuměli Písmu. (Lk 24, 25) Oni uvěřili, protože

se opět setkali s živým Kristem. Jejich víra byla založena na zcela reálné události

těchto setkání. Vždyť ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš „byl viděn“. Nebo se také používá

termín „zjevil se“ – a to nejen Petrovi, apoštolům, ženám, ale i mnoha dalším lidem. Víra

ve zmrtvýchvstání je od počátku přesvědčením založeným na faktu reálné události. Není

to mýtus ani halucinace nebo nějaká fantazie, ani výmysl prvních křesťanů.

Zmrtvýchvstání tedy rozhodně není „výtvorem víry“. Naopak, setkání se zmrtvýchvstalým

Kristem se stalo základem víry prvních křesťanů. Proto svatý Pavel píše korintským

křesťanům, kteří měli o zmrtvýchvstání pochybnosti, velmi energicky: „A jestliže Kristus

nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra.“ (1 Kor 15,14) Ježíšovo zmrtvýchvstání

je ústředním bodem nejen hlásání víry, ale i vrcholem dějin potvrzujícím nový velikonoční

vztah mezi Bohem a námi. Teprve zmrtvýchvstání je rozhodujícím momentem pro pochopení

Božího zjevení v Ježíši Kristu, celého jeho života, činnosti a poslání. A zmrtvýchvstalý

Kristus na každého z nás čeká na cestách našeho života. Právě tam se s ním můžeme

setkat. S Ježíšem, který dává pokoj. I biskup ve jménu Krista říká: „Pokoj vám.“

Naplnění slov „pokoj vám“ (šálóm) stále nově objevujeme. Řekl bych, že jejich význam

objevujeme právě uprostřed všech možných nejistot. Nejistot, které se týkají rodiny, společnosti,

pandemie, všeho, co vnímáme, že nás ohrožuje a staví proti Bohu. A právě do

našich každodenních obav a nejistot zaznívá velikonoční poselství, že Ježíš zvítězil. Proto

se nebojme. Jeho vítězství sice ještě není v mnoha ohledech zřejmé, ale už nyní je zde

přítomné.

S Ježíšem, kterého vede Duch Svatý, přichází pokoj. Také s těmi, kteří jsou vedeni

Duchem Svatým, přichází pokoj, jistota, stabilita. V nejistém světě a ve všem, co je v něm

hříchem pokažené, bychom my, jako jeho učedníci, měli být těmi, kteří budou zaručovat

stabilitu, kteří budou pramenem naděje pro náš reálný, nikoliv vysněný svět. Jsme těmi,

kterým sám Pán Ježíš říká: „Pokoj vám!“ „Nebojte se!“ „Já jsem s vámi!“ Ať nás tato

radostná jistota vede k životnímu postoji Panny Marie, abychom s ní osobně řekli Bohu:

„Zde jsem.“

Rozlučme se s myšlenkou, že na všechno v životě budeme tak připraveni, že nás nic

nepřekvapí. Naopak. Posilněme v sobě jistotu, že pokud přijmeme poslání být svědky

Božího království vždy a všude tam, kde žijeme, on bude s námi. „Hle, já jsem s vámi

po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) Ať tato jistota majáku nad rozbouřenými

vodami, jistota pevného bodu, kterým lze pohnout zeměkoulí, proměňuje – stejně jako

kdysi u apoštolů – naše nejistoty v radostnou důvěru.

Ježíš nás vybízí k tomu, abychom ve svém náboženském životě neulpěli na povrchu,

ale byli jeho učedníky v tom podstatném – abychom mu ve všech okolnostech doby věřili

a abychom se s ním v síle Ducha Svatého vydali Bohu Otci i druhým lidem. A k tomu nám

dává sám sebe jako pokrm obsahující potřebnou energii. Eucharistií přijímáme účast na

jeho poslání (a to i tehdy, když v čase nouze přijímáme jen svojí touhou).

O Velikonocích má být upevněna naše víra. A ta, i když je osobní, nikdy není jen soukromou

záležitostí. Křesťany jsme se stali pro druhé. Společně s nimi žijeme víru a jdeme

ke Kristu. Když si otevřeme Skutky apoštolů, můžeme se v určitém idealizovaném pohledu

dočíst o tom, jak žilo první společenství církve. Tito věřící si silně uvědomovali, že patří

k sobě, že tvoří jednu rodinu (4,32), vnímali potřeby druhých věřících – nikdo neměl nouzi

(srv. 2,45; 4,34), „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili

se“ (srv. 2,42), pobývali v chrámě, společně chválili Boha. (srv. 2,46-47) Nutno dodat, že

„nejen“. Jistě měli své rodiny, svá zaměstnání, přání, obavy, své slabosti apod.

A jak se na tyto křesťany díval svět?

Je to možná překvapující, ale „byli všemu lidu milí“. (srv. 2,47) I když to samozřejmě

neznamená, že každý a každému. Není to vyjádření i naší touhy?

Víru, kterou jsme přijali od Boha jako dar a se kterou jsme se setkali u rodičů nebo u jiných

lidí, máme prožívat společně. Co to znamená? Že si máme navzájem pomáhat podle

svých schopností, vzájemně se povzbuzovat k životu z víry, dělit se s druhými o svoje

osobní zkušenosti s Bohem, svědčit o jeho kráse a dobrotě, společně se modlit a dělat to,

co máme. A hlavně se nebát.

(Pokračování)