Nenápadný věrný služebník

Duchovní slovo

Advent - velikost Jana Křtitele

Ježíš vyzdvihuje Jana Křtitele pro jeho pokoru a plnění Boží vůle.
Číst více

Advent - ve svátosti smíření nalezneme pokoj duše

Ježíš nás zve k následování a slibuje pokoj naší duši.
Číst více

Advent - příchod milosrdného Spasitele

Podobenství o dobrém pastýři
Číst více

Advent - příchod Pravdy, která osvobozuje

Ježíš uzdravuje ochrnutého a odpouští mu hříchy. Učitelům zákona zjevuje sv...
Číst více

Kázání na pohřbu P. Stanislava Muzikáře, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, Svatá Hora, 27.11.2018, 15.00 hodin

Liturgická čtení při mši svaté: Čtení – Flp 3,20-21 (č. 11)

Evangelium – Mt 25,1-13 (č. 3)

 

Scházíme se nad rakví kněze a spolubratra redemptoristy. Co říci při rozloučení s člověkem, který celý život žil samozřejmě to, co se při křesťanských pohřbech připomíná, tedy křesťanskou naději?

Když se člověk dává Bohu do služby, mohou být k tomu na počátku rozličné důvody, například životní zajištění, touha pomáhat nebo radost z krásy křesťanské bohoslužby. Avšak poté, co řekneme Pánu své ANO, začíná nová životní etapa, kdy si nás Bůh přitesává ke své podobě a svým potřebám. Ono ANO je projevem veliké důvěry v Boha, ale také začátkem nemalého dobrodružství.

Takový byl i životní osud otce Stanislava Muzikáře. Prožil si leccos: od pétépáků, přes různé ústrky až po stále se stupňující zdravotní obtíže nejrůznějšího charakteru. Stanislav to všechno snášel s obdivuhodnou trpělivostí a až stoickým klidem.

Pán Bůh mu nadělil nekomplikovanou povahu, ochotu být spokojen se vším, co život přinášel, a tak mu dal možnost projít bez větších problémů životem, který se odehrával v dramatické době. Zažil dobu, kdy bylo velmi nebezpečné se hlásit ke svým spolubratřím, stal se knězem ve věku, kdy by jím za normálních okolností byl už minimálně o deset let dříve, zažil nemálo ústrků, byl odsouzen žít mimo komunitu spolubratří, blízko nejen geografických hranic. Když už tomuto stylu života přivykl, přišla další změna a Stanislav na stará kolena začínal v úplně nových podmínkách.

Jak se tyto změny dají dobře prožít, aniž by byl člověk stravován strachem nebo neklidem? Kromě onoho jeho obdarování někdy až stoickým vztahem k životu jde vždy ve vztahu mezi člověkem a Bohem, o víru. Víru nikoli jen jako soubor pravd, předkládaných k věření, ale jako důvěru v Boží věrnost vůččlověku. Ostatně – jen tak je schopen člověk dát se Pánu do služby. Bez této víry a důvěry by to byl hazard s vlastním životem.

I na otci Stanislavovi se tak projevovala důvěra, která se postupně stávala jeho životním postojem. To, co apoštol Pavel v dnešním čtení sděluje jako evangelium, tedy radostnou novinu, bylo u Stanislava s přibývajícími léty spíše východiskem pro jeho způsob života, tedy životním stylem: „My máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele, Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo…“ (Flp 3,20)

Žít se Standou, jak jsme mu říkávali, nebylo vždy jednoduché. Jeho pohoda a někdy lhostejnost k tomu, co ostatní vzrušovalo nebo znepokojovalo, a zároveň ochota o tom sáhodlouze diskutovat, nás někdy až iritovala. Stejně to vypadalo i při liturgii, kdy tam, kde jsme chtěli mít něco precizně připravené, vstoupil do toho Standa s klidem a čirou improvizací. Vždy ale vše dobře dopadlo, a člověk se musel Standovi v duchu (nebo i nahlas) omlouvat. Jeden kněz, Standův spolužák, k jeho kázání jednou podotkl: „Je to hromada šrotu, v níž se ale vždy nalezne valoun zlata. Toto mohu potvrdit. Pokud člověk v klidu vydržel až do konce, tento zlatý valoun nalezl. Na onu suť se pak okamžitě zapomnělo, protože se člověk radoval jako onen obchodník, který nalezl drahocennou perlu (srov. Mt 13,45-46). Říkám to proto, abychom si uvědomili, že v tomto v mnoha ohledech nenápadném člověku, kterého jsme mnohdy měli sklon podceňovat, se vždy skrýval poklad. Poklad, který nelze nashromáždit jinak, než věrným prožíváním každého dne před Boží tváří.

Nespornou ctností otce Stanislava byla jeho chuť být s lidmi. Byl člověkem sociálně nesmírně vnímavým, a právě proto byl většinu svého života chudý jak kostelní myš – všechno totiž rozdal. Byl optimistou a člověkem stále plným radosti, navíc byl vždy ochotný pomoci.

Závěr Stanislavova života byl naplněn nemocí, bolestí a utrpením. On si však nestěžoval. Jak stoicky klidně prožíval všechny zvraty svého života, tak s klidem prožíval i tento jeho neradostný závěr. 

Když se loučíme se zemřelým knězem, který celý život hlásal evangelium, dejme mu šanci proslovit jeho poslední kázání. Myslím, že životní kázání otce Stanislava je praktické prožívání toho, co jsme slyšeli v evangeliu. Jeho život nebyl naplněn nějakými zvláštními mimořádnostmi, ale každodenní věrností evangeliu, dalo by se to charakterizovat slovy: „Moc toho nemám, ale jsem tady.“ Jeho životním postojem byla ona připravenost pěti prozíravých panen, které měly ke své lampě v nádobkách i olej. I když víme, že v jeho autě dost často chyběl benzín nebo kapalina do stěračů, olej do lampy v jeho nádobce života nikdy nechyběl.

Ženich přišel, a my pevně doufáme, že brána ke svatebnímu veselí byla pro našeho Standu dokořán otevřená. Rozloučení s ním tak není tragickou událostí, ale odloučením na krátký čas, plným křesťanské naděje. A aby nám to odloučení nepřišlo dlouhé, nezapomínejme na něj pamatovat v modlitbách. Prosme, aby jej ten, kterému zasvětil celý svůživot, Kristus Vykupitel, přijal do své náruče.

 

 

P. Stanislav Přibyl, CSsR