Svatý Alfons o adoraci Nejsvětější svátosti oltářní

Svatý Alfons, zakladatel redemptoristů, je dnes připomínán v církvi jako jeden z mála, který ovlivnil teologii a chápání Boha jako milosrdného a laskavého v době 17. - 18. století, kdy byl rozšířen obraz Boha tvrdého a vzdáleného. Jako ukázku z Alfonzovy teologie vybíráme jeho pojednání o adoraci Nejsvětější svátosti oltářní.

Svatý Alfons píše:

Jak nás poučuje svatá víra a jak tedy musíme věřit, je Ježíš Kristus v Nejsvětější svátosti oltářní pod způsobou chleba skutečně přítomen. Nesmíme přitom však ani ztratit ze zřetele, že Ježíš sestupuje na naše oltáře jako na trůn lásky a milosrdenství. Takto si přeje ve skrytu být mezi námi ve dne i v noci, aby nás zahrnoval svými dary a podával nám důkaz své lásky.

Církev ustanovila svátek Božího Těla, kdy se zvláště oslavuje tajemství Nejsvětější svátosti. Svátost je uctívána v průvodě a vystavena v kostelech ke slavnostnímu společnému uctívání. Tak mají věřící klaněním, vděčností a příchylností posílit svou víru a úctu k láskyplné a neustálé přítomnosti Krista v této svátosti. Náš milující Spasitel zůstal v ní na zemi z lásky k lidem. Kolik však musil již od těchto lidí zažít urážek a potup, kolik se mu jich ještě dostane!

Nikoli bez důvodu si stěžoval Spasitel své věrné služebnici, svaté Markétě Maii Alacoque. Když klečela sestra Markéta Marie před Nejsvětějším, ukázal jí Ježíš své Srdce na plamenném trůně, obklopeném trnovou korunou, nad ním kříž. Pak jí řekl: "Pohlédni na toto Srdce, jež tolik milovalo lidi, že se nešetřilo a dalo se za ně v oběť, aby jim ukázalo svou lásku. Místo vděčnosti dostává se mi ale většinou nevděku lhostejností, neuctivostí, rouháním a opovržením, čímž mě v této svátosti lásky urážejí. Nejvíce mě však zarmucuje, že se takto chovají ona srdce, která se mi zasvětila."

Proto žádal Ježíš sestru, aby se zasadila o zřízení zvláštního svátku v pátek po oktávě Božího Těla k uctění Božského Srdce. Zvláště v tento den mají věřící podat úkony klanění a oddanosti dle svých nejlepších schopností z lásky k němu jako zadostiučinění za urážky, kterých se mu dostává od lidí v Nejsvětější svátosti oltářní . Těm, kdo mu budou tuto úctu prokazovat, přislíbil hojné milosti.

Nyní také můžeme pochopit ona slova, jež k nám pronesl Pán ústy proroka, že je pro něj potěšením přebývat u lidí (Přísl. 8,31), neboť u nich zůstává, jakkoliv je jimi opuštěn a zneuctíván. Z toho zároveň vyplývá, že jeho Božskému Srdci dělají velkou radost ti, kdo Ježíše často navštěvují v kostelích a jsou tam s ním, pokud jim to je možné.

Od svaté Maří Magdalény v Pazzi vyžadoval Spasitel, aby jej navštívila v chrámě denně třiatřicetkrát. Jak nás zpravuje její životopis, vyhověla světice zcela tomuto přání a trávila tyto okamžiky co nejblíže svatostánku. Kolik darů obdrželi ti, kdo často navštěvovali svátostného Spasitele!

Sluha Boží P. Ludvík da Nusa, později proslulý misionář na Sicílii, trávil ještě jako mladík, než se věnoval duchovnímu stavu, dlouhý čas před Nejsvětější svátostí. Když mu jeho duchovní vůdce uložil omezit návštěvy Božského Srdce na jednu hodinu, musel si činit velké násilí, aby uposlechl. Jeho životopisec to srovnává s dítětem, které je odebráno kojící matce. Podobně svatý Alois Gonzaga, jenž po určitý čas nemohl navštěvovat svátostného Krista, cítilse jím tak přitahován, že se musel, jsa v jeho blízkosti, násilím odtrhnout.

Svatý František Xaverský, unaven celodenní prací v misiích, strávil často noc na modlitbách před Nejsvětějším. Totéž je známo o svatém Františkovi de Regis, který zůstal v modlitbě před kostelem, našel-li ho zavřený. Klečel tam i v dešti a chladu, šťastný, že může aspoň takto dlít blízko Spasitele.

Svatý František z Assisi využil každé chvilky, aby svátostnému Ježíši otevřel své srdce.

V úctě k Nejsvětější svátosti vyniká zvláště svatý Václav. Tak velká byla láska svatého knížete k Ježíši, že nejen sám vybíral nejlepší obilí a hrozny k přípravě svátostných způsob, ale rovněž pilně navštěvoval kostely, kde dlel Kristus v oltářní svátosti, a to i v noci a v zimě. Jeho čistá duše byla tak zanícena božskou láskou, že tento žár vyzařoval i navenek. Legenda vypravuje, že Václavovu služebníkovi, doprovázejícímu knížete na takové cest v zimě a nočním chladu, zábly nohy od sněhu, že nemohl dál. Světec mu řekl, aby kráčel v jeho stopách; od té chvíle necítil služebník více chladu.

Svatí navštěvovali Ježíše na oltáři se zvláštní radostí: nemůžeme totiž na zemi najít žádnou větší radost ani žádný větší poklad, než právě Ježíše v Nejsvětější svátosti. Hned za přijímáním svatých svátostí stojí v řadě zbožných úkonů co do důležitosti právě klanění se skrytému Ježíši na oltářích: tím vzdáváme Bohu největší čest a získáváme přitom největší milost.

Proto neotálej, milá duše, a začni také. Opusť na chvíli společnost lidí a přijď každý den, byť jen na půl hodiny či na čtvrthodinku, do společnosti Božského Spasitele v některém kostele, kde mezi námi dlí v Nejsvětější svátosti. Zkus to a uvidíš, co ti to přinese: "Okuste a vizte, jak sladký je Pán!" (Ž 33,9)

Rovněž buď přesvědčen o tom, že čas, který strávíš před touto klanění hodnou Svátostí, znamená velké dary pro tvůj život a přinese ti největší útěchu a radost v hodině smrti a na věčnosti.

Taková čtvrthodinka před Nejsvětější svátostí přinese často více, než všechny ostatní úkony zbožnosti, konané přes den. Bůh jistě vyslyší prosby bez ohledu na to, odkud jsou k němu vysílány, což sám slíbil oním "proste a dostanete". V Nejsvětější svátosti však rozděluje své dary hojněji těm, kdo ho přicházejí navštívit. Tak blahoslavený Jindřich Suso říká, že Ježí vyslyší prosby v oltářní svátosti více, než kde jinde.

Na kterém jiném místě dozrávají ušlechtilá předsevzetí lépe než před svatostánkem? Kdo ví, zda i ty při některé návštěvě si neumíníš opravdově se obrátit, dát se cele do služeb Bohu? Sám musím zde z vděčnosti k svátostnému Spasiteli přiznat, že za své duchoví povolání vděčím právě návštěvám Nejsvětější svátosti, jakkoli mdlým a nedokonalým, které mě k němu přivedly po šestadvaceti letech životě ve světě.

Jak šťastný je ten, kdo se může ještě dříve odevzdat cele Kristovi, který se nám rovněž dal celý a bez výhrad: šťastný nejen na věčnosti, nýbrž již nyní! Věř mi, že všechno ostatní je marnost: oslavy, hry, společnost, zábavy - to vše jsou věci tohoto světa, proto nutně i plné hořkosti a trní. Věř tomu, kdo ke svému velkému zklamání musel dojít k této zkušenosti. Buď ujištěn, že duše, která se aspoň trochu zkroušeně modlí před Nejsvětější svátostí, dostane od Ježíše Krista mnohem více útěchy, než může dát svět se všemi slavnostmi a zábavami.

Jak povznášející je radost moci v duchu svaté víry a zkroušenosti klečet před oltářem a rozmlouvat důvěrně s Ježíšem Kristem, který tam přebývá jedině proto, aby slyšel a vyslyšel všechny, kdo  se k němu obracejí: prosit za odpuštění všech urážek, kterých se mu od hříšníků dostalo!

Jak povznášející je svěřovat mu naše potřeby, jako příteli, ke kterému chováme naprostou důvěru, prosit ho o milosti, lásku, nebe! Nade všechno je pak vylít své srdce v úkonech lásky k našemu Pánu, jenž na tomto oltáři prosí za nás nebeského Otce a natolik hoří láskou k nám, že zůstává s radostí mezi námi přes všechnu lhostejnost a urážky lidí.

(Z knížky Návštěvy Nejsvětější svátosti od sv. Alfonse de Liguori, zakladatele redemptoristů)