Výzva pro postní období obrátit se k Bohu
Když jednoho dne Ježíš učil, seděli kolem farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma. Moc Páně v něm působila, aby uzdravoval.
Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnulý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu, a otvorem ve stropě ho i s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se ti hříchy!“
Učitelé Zákona a farizeové začali uvažovat: „Co je to za člověka? Dopouští se rouhání! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“
Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl jim: „O čem to v srdci uvažujete? Co je snadnější - říci: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: ‚Vstaň a chod‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ - řekl ochrnulému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ A on před nimi hned vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a velebil Boha.
Všechny pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: „Dnes jsme viděli něco podivuhodného!“ (Lk 5,17-26)
Za Ježíšem přišli ti, kteří nesli svého ochrnulého přítele, s vírou, že ho Kristus uzdraví. První slova Ježíšova nebyla ta, která čekali. Zaznělo něco jiného: "Člověče, odpouštějí se ti hříchy!" Ježíš se dnes představuje před námi jako Bůh. Jedině on může odpustit hříchy, uzdravit naše svědomí od mrtvých skutků, sejmout tu únavnou tíhu výčitek našeho svědomí.
Přistupme dnes k Ježíši s jinými prosbami, než jsou ty, které mu obvykle předkládáme. Zadívejme se hlouběji do našeho nitra a poprosme vroucně o důležitější věci, než jsou ty, které běžně vidíme, nebo které kolikrát ani nepotřebujeme.
Poprosme, aby nám Ježíš odpustil hříchy. Konkrétní zlé skutky, špatná rozhodnutí, špatné úmysly, které jsme měli vůči sobě, vůči bližním, nebo vůči samému Bohu. Poprosme Ježíše, který zná naše nitro, aby nám daroval to, co chce on. Ať nás obdaruje tím, co on vidí jako nejdůležitější.
Prorok Izaiáš proniknut Duchem svatým zajásal na oslavu Boží ve vizi o definitivní budoucnosti těch, kteří se ochotně odvrátili od svých hříchů a začali skrze Ježíše Krista nový život. Izaiáš volá naplněn štěstím, jak Bůh osobně zasáhne do života lidí:
Zaraduje se vyprahlá step,
jak lilie zajásá a vykvete poušť.
Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.
Bude obdařena nádherou Libanonu,
krásou Karmelu a Šaronu.
Můj národ uvidí slávu Hospodina,
vznešenost našeho Boha.
Posilněte skleslé ruce,
ochablá kolena upevněte!
Malomyslným řekněte:
„Vzmužte se, nebojte se!
Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou!
On sám přijde a spasí vás!“
Tehdy se otevřou oči slepých,
odemknou se uši hluchých.
Tu poskočí chromý jak jelen
a zaplesá jazyk němého,
neboť na stepi vyprýští vody,
potoky na poušti.
Vyprahlá země se změní v rybník
a žíznivá půda v prameny vod
V peleších, kde dříve sídlili šakalové,
budou houštiny rákosu a sítí.
Bude tam stezka a cesta,
bude se nazývat „cestou svatou";
nepůjde po ní nečistý,
bude jim cestou přímou,
ani bezradní na ní nezabloudí.
nebude tam lev,
dravá zvěř na ni nevstoupí,
ani se tam neukáže;
jen vysvobození po ní půjdou.
Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin,
s jásotem přijdou na Sión,
věčné veselí bude jim věnčit hlavy,
dojdou radosti a veselí,
prchne starost a vzdychání. (Iz 35,1-10)
Je to tedy radost z Boží "odplaty", která je odpuštěním, milosrdenstvím, smířením a uzdravením naší duše pro věčnost. Tuto radost můžeme zakusit ve svátosti smíření, kdy nás Ježíš uzdravuje z lenosti a ochrnulosti duše. Přijímá nás, počítá s námi, posílá nás, abychom zář jeho lásky rozdávali v našem odpuštění, v naší trpělivosti a v projevech lásky k bližnímu.
Pane Ježíši, smiluj se nad námi a odpusť nám hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují. Amen.