Které přikázání je první ze všech?

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato." Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary." Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku. (Mk 12,28-34)

Židovská literatura uvádí, že jistý člověk kdysi požádal slavného rabína Hillela, aby shrnul 613 nařízení Starého zákona. Hillel mu odpověděl: „Co nechceš, aby dělali tobě, nedělej ani ty svému bližnímu. To je celý zákon; zbytek jsou komentáře."

Na rozdíl od mnoha náboženských vůdců, kteří usilovali Ježíše zničit, jeden zákoník se obrátil na něj s podobnou otázkou, jenom s překvapující upřímností: „Které přikázání je první ze všech?“ (Mk 12,28b).

Zatímco ostatní zákoníci viděli v Ježíši hrozbu, tento muž v něm viděl příležitost učit se. Proto mu položil jednoduchou otázku, kterou vyjadřoval pochybnosti svého srdce. Tato otázka zákoníka je touha srdce, které se usiluje uchopit jednu jednoduchou životní zásadu, která by vystihovala složitost Zákona.

Jaké základní přikázání může dát smysl všem drobným pravidlům a předpisům náboženského života? Existuje klíč, který může odemknout záhadu našeho života a přenést nás přes složitost, která je všude kolem nás i v nás? Všichni podvědomě toužíme najít odpověď na tyto otázky.

Přikázání milovat Boha a bližního není jenom přikázáním či povinností. Nikdo nemůže milovat jenom proto, že mu to někdo přikázal. Vždyť milující Bůh nám dává výsadu – vztah, který se rodí ve křtu, a který roste, když přijímáme jeho slova a otvíráme své srdce jeho lásce. Roste, když sjednocujeme svou vůli s jeho největším přikázáním a každý den se rozhodujeme tak, aby se v našich slovech a činech odrážela jeho láska.

Bůh k nám neustále přichází a pokaždé, když se k němu obrátíme, můžeme přijmout více jeho lásky. Tato zkušenost Boží lásky k nám nás potom vybízí, abychom ho také my milovali a abychom se o tuto lásku dělili i s ostatními lidmi. Je pravdou, že se musíme rozhodnout hledat Boha a odpovídat mu na jeho volání, ale všechna tato rozhodnutí mohou vyvěrat z láskyplného vztahu, který chce mít s námi Bůh, ze vztahu, který roste, když se láska rozdává.

Nebeský Otče, ať tvá láska ve mně vzbuzuje

větší laskavost k bližním. Pomoz mi vnímat můj život víry

jako vztah, ne jako povinnost. Amen.

(Z časopisu Slovo medzi nami)