Prázdný hrob

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."

Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)

Přímý svědek Ježíšova zmrtvýchvstání není. Akt obnovy Ježíšova těla mocí Otcovou i mocí Ježíše samotného probíhal v intimitě Nejsvětější Trojice - působením Ducha Otce i Syna. Ale v tajemství velikonoc nám Bůh postupně toto své jednání odhaluje. Předkládá ho nejdříve rozumu a později i smyslovému poznání několika vybraným lidem. A nabízí toto tajemství také našemu rozumu, našemu srdci a dokonce i vnitřní zkušenosti našeho života - když svou vůlí přilneme k Ježíši zmrtvýchvstalému a necháme více a více pronikat náš život jeho životem.

Zmrtvýchvstání Ježíše Krista jako historická objektivní událost se má stát živou událostí našeho života a má se stát součástí zkušenosti, která převyšuje poznání smyslové.

V dnešní době jsme zaplavováni různými zprávami, co se kde děje. Můžeme si také nastudovat dějiny světa, kde se co stalo. O Ježíšově zmrtvýchvstání se nedovídáme jako o nějaké novince. Vždyť rok co rok slavíme v liturgii tuto slavnost. A přece každý rok je pro nás něčím novým. Proč je to tak důležité?

Pokud Ježíš Kristus vstal z mrtvých, potvrdil své slovo, které za svého pozemského života několikrát říkal: "Syn člověka bude trpět, ale třetího dne bude vzkříšen." Navíc - Ježíš svým zmrtvýchvstáním zpečeťuje pravdivost každého slova, a tedy i toho, co řekl o posmrtné věčné existenci člověka. Ta podle něj záleží na tom, jak člověk na zemi žije. Tedy naše věčnost - věčné štěstí nebo neštěstí - je tvořeno naším způsobem života.

My Ježíše nevidíme. Ale neviděli ho ani ti, kterým později zvěstovali jeho zmrtvýchvstání apoštolové a ti, co s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání jedli a pili u společného stolu. V životě těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista, přijali odpuštění hříchů a změnili svůj život, začala proudit síla života samotného Ježíše - jeho láska, věčný život.

Tedy není jedno, jak žijeme. Ježíš svým zmrtvýchvstáním radikálně oslovuje naši svobodu, naši vůli, náš život. Když se opřeme o jeho slovo, přijmeme ho za svého osobního Spasitele a podle jeho slov budeme žít, pak v nás začne proudit jeho zmrtvýchvstalý život. Láska nás přetvoří do podoby Božího Syna.

Ježíš svým zmrtvýchvstáním potvrzuje skutečnost propojení skutků lásky s věčným nebem. Na druhé straně potvrzuje, že  zlými skutky, egoistickým uzavřením se před druhými, si připravujeme věčné zatracení, kdy člověk navěky bude v mukách svého nenaplněného "já" a navíc zakusí plný dopad trestu za popírání svého svědomí a pravdy.

Kdo uvěří v Syna člověka, má život. Kdo neuvěří, zůstává ve smrti.

Naše účast na Ježíšově vzkříšení se může změnit v živé svědectví. Tedy jako apoštol Jan i Petr - utíkejme se podívat k prázdnému hrobu. Ve víře můžeme spatřit pruhy plátna a roušku. Můžeme prohloubit naši víru i tento rok. Obnovme tedy každodenní ranní a večerní modlitbu. Přijímejme od Ježíše zmrtvýchvstalého odpuštění hříchů ve svátosti smíření. Utíkejme svým srdcem na nedělní eucharistii, kde se nás ve svatém přijímání dotkne sám Ježíš a obnoví v nás moc svého Ducha - lásku k Bohu i k bližním.

Pane Ježíši, Synu Boží, věřím v Tebe a věřím Tobě. Přijď a pomoz mi, ať uvádím každé tvé slovo do svého života, ať také ve mně proudí tvůj věčný život. Amen.