Ani já tě neodsuzuji!

Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?"

Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první." A sehnul se opět a psal na zem.

Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!" (Jan 8,1-11)

Dobře známe scénu, kdy farizeové před Ježíše přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Podle židovského zákona bylo cizoložství vážným zločinem, který se trestal smrtí (Lv 20,10). Jenomže podle římského práva, které platilo v okupované Palestině, Židé neměli právo odsoudit člověka na smrt. Takže pokud by Ježíš souhlasil s farizeji, aby žena byla ukamenována, ztratil by pověst milosrdného Mesiáše. Pokud by nesouhlasil se smrtí cizoložné ženy, musel by být označen jako falešný učitel, který nectí Mojžíšův zákon. Ježíšovi nepřátelé si museli být velmi dobře vědomí své pasti. Jenomže ho ve své nadřazenosti opět podcenili. Jediná věta stačila na odsouzení jejich vlastní spravedlnosti: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí do ní kámen.“ (Jn 8,7)

Proč měla tato věta tak dramatický dopad? Ježíš jim dal jasně najevo, že jaký rozsudek vyměří této ženě, taký bude vyměřen také jim za jejich vlastní hříchy. Farizeové a zákoníci vnímali, že jim Ježíš "vidí až do žaludku". Pokud bude odsouzena ona, stejně tak budou odsouzeni také oni. Měli tedy dvě možnosti: vyznat své hříchy, nebo odejít. Tak či tak by nemohli vykonat nad ženou soud. Jelikož nebyli ochotni konat pokání, postupně odešli a nechali svůj soud nad ženou napospas Ježíšovu milosrdenství.

Ženě se život změnil. Ježíš ji zahrnul milostmi, smyl její hříchy, a i když si nesla vinu za své těžké provinění, Ježíš jí odpustil a přivedl na novou cestu.

John Newton, skladatel osmnáctého století, autor skladby Amazing Grace (Úžasná milost), správně pochopil tuto lekci. Newton se po smrti své matky, která ho vedla k Bohu, zamotal do života plného hříchu. Když ho přinutili dát se k námořnictvu, začal se stavět proti všem autoritám. Klel, nadával, byl agresivní a jeho chování bylo tak zlé, že ho vysadili v Západní Africe, kde žil jako otrok vydán na milost a nemilost obchodníku z otroky a jeho africké ženě. Z této situace byl pozoruhodně zachráněn právě na cestě domů, když se v noci 10. března 1748 strhla děsivá bouře, která téměř zničila loď. Newton byl přivázán ke kormidlu lodi a ze všech sil se snažil vyvést ji ven z bouře. Ze strachu a zoufalství volal k Bohu o záchranu. Všechny modlitby, písně a biblické verše, které se během let naučil na matčině klíně, se mu najednou vynořovali z paměti. Vyděšený Newton prosil Boha o milosrdenství a loď nakonec odolala bouři. To byl začátek cesty, kdy John díky Božímu milosrdenství odevzdal svůj život Bohu a stal se Ježíšovým neúnavným služebníkem, neustále svědčícím o tom, co Bůh pro něj v životě učinil.

Podobně jako John Newton, také nás Ježíš nabádá ke změně života. Používá k tomu nepřeberné množství gest svého milosrdenství, ve kterých máme zachytit Boží milost a moc.

V každém hříchu se skrývá temnota trestu, který si zasloužíme. Místo něj nám však Ježíš projevuje své milosrdenství, když nám hříchy ve svátosti smíření odpouští, obdarovává nás pokojem a dává možnost nového života. Z hloubi své lásky ke každému z nás volá: „Od nynějška už nehřeš!“

Píseň "Amazing Grace"