Být vnímavým na Boží pozvání k lásce

Ježíš znovu mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:

"Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: `Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.

Potom řekl svým služebníkům: `Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.

Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: `Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo.

Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených!" (Mt 22,1-14)

Pán Ježíš mluvil toto podobenství starším lidu a velekněžím. Chtěl, aby se zamysleli sami nad sebou,  nad aktuálním Božím pozváním, a zvláště nad tím, aby se vnitřně obrátili, aby využili aktuální možnost nového Božího pozvání a odpuštění hříchů, které přicházelo v Ježíši Kristu.

Zároveň v podobenství vyjádřil, že Bůh chce pozvat do osobního vztahu lásky každého člověka.

Ježíš to podobenství mluví nyní nám. A chce nám připomenout, že jsme zváni. "Pojď na svatbu!" Svatba jako obraz radostného společenství lidí, kteří společně stolují, společně se radují, povídají si o svém životě, vytvářejí společenství porozumění a společné radosti ze ženicha a nevěsty. Svatba jako radostné společenství rodin, které si rozumí a umí sdílet společný život.

Vstup na svatbu je možný pouze ve svatebním rouchu. Ono symbolizuje Boží odpuštění na základě našeho vyznání vin a snahy žít podle Božího slova.

Člověk bez svatebního roucha je ten, kdo sice své hříchy vyznává, ale ve skutečnosti jich nelituje a nekaje se v srdci za to, že je spáchal a že jimi urazil Boží lásku. Jestliže se někdo zpovídá tímto způsobem, jeho kajícnost je jenom naoko, aby v očích druhých vypadal lepší. Přitom v srdci počítá s tím, že opět zhřeší, když se mu naskytne příležitost.

Pravé svatební roucho je lidská duše očištěna Kristovou krví, která stéká na pokorné a ponížené srdce člověka upřímně litujícího svých hříchů. Je to roucho, které symbolizuje postoj toho, kdo vyznává své hříchy otevřeně, v hlubokém zármutku, že urazil Krista, který má vůči němu postoj nekonečné lásky. Nebo lituje svých hříchů alespoň proto, že jemu a druhým ničí život.

Uvědomme si, jak vypadají naše zpovědi. Musíme litovat svých špatných skutků z celého srdce, upřímně poprosit Pána o odpuštění a vážně se rozhodnout, že už tyto hříchy nezopakujeme.

Pane Ježíši, ty znáš mé nitro.

Víš, jak dokážu klamat sám sebe.

Dej mi nové srdce,

vlož do mého nitra svého Ducha,

přetvoř mé kamenné srdce,

aby bylo podle tvého Srdce.

Dej mi ducha pokory, pravdy,

dar upřímného vyznání svých vin,

očisť mě od hříchů

a obnov mi lásku k tobě.

Dej, ať jednou mohu vstoupit

na svatební hostinu věčného života

v rouchu posvěcující milosti,

ve vroucí lásce k tobě. Amen.