Největší přikázání

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"

Odpověděl mu: "`Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,34-40)

Farizeové a zákoníci dávali ve svém vztahu k Bohu důraz na dodržování předpisů, příkazů a zákazů, které se nasbírali po staletí z židovské tradice a z Božího zjevení. Díky různým lidským dodatkům se počet "nutných dodržování" vyšplhal na několik stovek přesných definicí, co člověk má dělat a co dělat nesmí.

Farizeové a učitelé zákona neustále akcentovali přesné zachovávání všech nařízení, co mělo být měřítkem svatosti a blízkosti Bohu. Podle tradice Tóra obsahuje 613 příkazů (248 kladných, 365 záporných). Zákoníci a farizeové se mezi sebou neustále dohadovali, které příkazy jsou nejdůležitější a tedy díky jakému chování a zachovávání čeho se může člověk stát svatým.

Proto také znalci zákona chtěli přivést Ježíše do úzkých. Brali ho jako neučeného tesaře z Nazareta, který nestudoval žádnou rabínskou školu.

Pro nás je důležité, že Ježíš vyhmátnul celou podstatu, z čeho má vycházet naše snažení a dodržování Božích přikázání. Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a bližního jako sám sebe.

Můžeme se snažit naplňovat příkazy Boží i církevní ve smyslu - v neděli chodím do kostela, zpovídám se jednou za rok, modlím se ráno i večer. Někdy pro dobrý pocit z našeho života nám stačí "splnění povinnosti" a přitom Pán touží vytvořit s námi osobní přátelství. Nechce být účetním, který si na konci dne "odfajfkne" seznam námi splněných věcí. Chce, abychom byli prodchnuti v hloubi naší duše tajemstvím jeho přítomnosti. Tak se má stát náš život sdílením se s Bohem a jeho životem.

Přijímání svátostí má prohlubovat tento náš vztah k Bohu. Ranní a večerní modlitba má být výrazem vděčnosti, oslavy, poděkování Bohu Otci, který nás stvořil a udržuje nás v existenci; poděkování Ježíši Kristu, který nám  odpustil na kříži provinění a ve svém zmrtvýchvstání nám daroval nový život a svého Ducha.

Duch svatý nás osvobozuje od litery zákona, od našich náboženských systémů a dává nám svobodu Božích dětí, které chtějí konat Boží vůli proto, že si Pána zamilovali. Bůh nás obdarovává milostí života, ve kterém můžeme rozvíjet to nejdůležitější - vzájemnou lásku s ním a s lidmi. Proto jsme tady na světě.

Pane Ježíši, daruj mi milost, ať všechny náboženské úkony

vycházejí z touhy po tvém přátelství

a prohlubují mou lásku k tobě i bližním. Amen.