Bůh vidí pravdu o našem nitru

Ježíš řekl: "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota. Tak i vy se navenek lidem zdáte spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a špatnost.

Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: `Kdybychom my žili v době našich předků, neprovinili bychom se s nimi proléváním krve proroků.' Tak svědčíte sami proti sobě, že jste potomci těch, kdo proroky vraždili. Dovršte tedy míru svých předků!" (Mt 3,27-32)

Ke změně našeho smýšlení potřebujeme zvláštní Boží milost, s kterou má spolupracovat naše ochota změnit se k lepšímu. Kritika od našich bližních není příjemná. Dotýká se našeho jednání, o kterém si třeba myslíme, že je správné - nebo jsme o tom dokonce úplně přesvědčeni. A když se někdo trefí do černého, když vynese na světlo utajovanou, tichou a temnou pravdu o našem špatném jednání, reakcí bývá velké podráždění. Nechceme o sobě slyšet to, co nás vnitřně rozkládá, s čím možná bojujeme, v čem prohráváme, nebo někde v hloubi duše vnímáme, že něco není v pořádku a navenek se chováme, že je to dobré.

Dnešní doba vyhlašuje zlo za dobro a naopak. Je to pokrytectví v té nejryzejší formě. Člověk si uzmul právo rozhodovat o tom, co je dobré a co ne, bez ohledu na to, co mu říká jeho prvotní svědomí, nezmanipulované lží z okolí.

Pojmenování zla, které v nás bují, musí jít ruku v ruce s ochotou toto zlo uznat. To je jedním z nejtěžších kroků na cestě obrácení. Chceme před sebou i druhými být dokonalí, bez chyb, nebo alespoň být natolik sympatičtí, aby nás druzí přijímali. Psychologie popisuje celou řadu tendencí vytlačovat ze svého svědomí i vědomí zlo, které konáme. Nejenom lidé ve vězeních se cítí nevinní, i když spáchali to, za co jsou odsouzeni. Máme tendenci si namlouvat, že je vše v pořádku, když Bůh to vidí jinak.

Bůh vidí pravdu o našem nitru. Bůh nás zároveň miluje, jeho láska nás chce osvobodit od nejtěžšího utrpení - od ztráty sebe sama, od ztráty naší duše. Ježíš nás touží uzdravit, chce nás obdarovat životem, který je v něm samotném a kterým žije jeho Otec. Miluje nás i tehdy, kdy my jsme v temnotě našich egoismů. A o to více se k nám chce přiblížit, pojmenovat zlo, aby nás z něj vyvedl, abychom se k němu obrátili a z hloubi duše k němu volali o odpuštění. On přijde a spasí nás.

Ve chvilce ticha se zamysleme, nad čím by Kristus ohledně našeho života vyslovil své "běda". Přiznejme si svou temnotu, případně hřích, nebo tendenci hřešit v některé oblasti a volejme toho stejného Ježíše, aby přišel se svou milostí a daroval nám změnu smýšlení. Modleme se s vědomím, že nás Kristus miluje. Zkusme sami formulovat svou modlitbu za dar našeho obrácení.