Ježíš nás nabádá, abychom sami od sebe posoudili dnešní dobu a zaměřili se ...
Ježíš řekl svým učedníkům:
"Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.
Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. (Jan 12,24-26)
Každý z nás má od Boha jedinečné dary. Tím největším je dar lásky - lásku dávat a přijímat. A toto může každý žít neopakovatelným způsobem v tajemství své jedinečnosti před Bohem. Projevy lásky mohou být různé, ale mají společnou podstatu - zapomínat na sebe a vydávat se druhým.
Abychom však mohli milovat druhé, potřebujeme přijímat Boží lásku, Bohem se nechat přetvářet, Bohu se odevzdávat, aby nás očišťoval a uzdravoval. Také se musíme učit přijímat lásku od druhých, ať to dělají jakkoli "kostrbatě". V každém projevu opravdové lásky se totiž skrývá Bůh, vždyť On je láska.
V pravé lásce se také skrývá oběť Ježíše Krista, protože vždy nějakým způsobem vyžaduje zříkání se, odumírání sobě a vydání sebe druhému v důvěře, a to i tehdy, když to nevyzařuje od toho druhého. Bůh si nás zamiloval už tehdy, když jsme byli ještě hříšní a přichází k nám i tehdy, když jsme ponořeni do různých hříchů a nedostatku lásky.
Dnešní den si uvědomme své dary, které nemusí být na první pohled velké v očích tohoto světa a snažme se posloužit skrze ně druhým. Když budeme dávat bližního na přednější místo, než sebe, pak zjistíme, že i nějakou maličkostí, kterou druhému uděláme radost, přineseme něco neopakovatelného a věčného do tohoto pomíjivého světa. Vždyť každý projev opravdové lásky má pečeť živého a věčného Boha.