Hledat cesty odpuštění a smíření

Ježíš řekl svým učedníkům: "Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ.' Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře." (Mt 5,20-26)

Evangelium je pro všechny a někdy se na něj díváme "obecně". Říká-li Pán Ježíš svá slova učedníkům, adresuje je zároveň nám. To slovo je přímo pro mě a pro tebe.

Co mi dnes Ježíš říká? Nestačí "plnění náboženských předpisů" k tomu, aby člověk žil Božím životem. Existuje totiž i náboženská iluze svatosti, ve které člověk může žít a ani si nevšimne, že je ztracen. Nebezpečný je oddělený život "zbožnosti" od života "v terénu", v praxi. Když člověk chodí do kostela, chodí ke svátostem a přitom v srdci chová zášť a nenávist k bližnímu, nebo si uchovává na někoho hněv, nebo zanedbává každodenní lásku k těm, kteří jsou mu svěřeni, prožívá základní rozpor mezi tím, co věří a tím, jak žije.

Je velký rozdíl chovat si zášť proti někomu a na druhé straně snažit se s tím něco dělat, prosit Pána, aby nás uchránil od dotírající zloby, narůstajícího hněvu nebo dokonce nenávisti. Tehdy můžeme přistoupit k Pánu, prosit ho o sílu odolat zlobě a ve svatém přijímání se posílit samou svátostnou přítomností Krista.

Pokud s tím nic nechceme dělat, Bůh nám říká, že jeho jméno bereme nadarmo do svých úst nebo do svého srdce při našich modlitbách. Když nemáme snahu odpustit, také naše srdce neobdrží odpuštění, protože nebude schopno zachytit Boží lásku a jeho milosrdenství.

Pán Ježíš nepřichází rušit desatero, ale zjemňuje pohled našeho svědomí u každého přikázání. Nejenom, že nemáme zabíjet, ale máme se varovat před hněvem, který vede k odmítnutí druhého a k nenávisti.

Pokud svého bližního nějakým způsobem tupíme, a setrváme v tom, propadneme veleradě. Bude to velerada Božího posouzení člověka, posouzení přímo Boží láskou a zkoumání, kolik této lásky je v našem srdci. Pokud s tupením, ponižováním, pohrdáním, posuzováním, odsuzováním, setrváváním v hněvu, povýšeným zavržením našeho bližního nepřestaneme a setrváme v tom až do smrti, propadneme sami věčnému odsouzení. Nepomůže nám fakt, že jsme chodili do kostela a modlili se a přitom setrvávali v takovém stavu. A to nevíme, kdy zemřeme, v jakém stavu nás zastihne Boží příchod.

Na druhé straně nám Ježíš chce říci, abychom se snažili "pracovat" s naším často oprávněným hněvem. Tento hněv nemá přerůst k odmítnutí bližního, ale má z nás vydolovat sebereflexi o nás samých, abychom si uvědomili, proč nás chování bližního tak zasáhlo. Může totiž fungovat princip "trámu v našem oku a třísky v oku našeho bratra". Pak je dobré si uvědomit, že my sami jsme moc hříšní a že my jsme ti první, kteří potřebují obrácení a Boží odpuštění. Pak se budeme realističtěji dívat na chyby  a nedokonalosti našich bližních. A nakonec, mnoho záležitostí potřebuje naše odpuštění. Zkusme pustit z našich rukou dluh našich bližních a při pohledu na Ježíšův kříž zkusit úplně odpustit.

Pane Ježíši, ty jsi mocný Bůh a náš bratr,

který nám na kříži nabízí úplné odpuštění všech hříchů.

Dej, ať tě následujeme a s láskou odpouštíme

našim bližním jejich prohřešky vůči nám.

A dej, ať je zahrneme odpuštěním dříve,

než dojde k úplnému smíření. Amen.