Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Mt 16,13-19)
Na životě svatého Petra a Pavla můžeme vidět hodně podobností. Oba měli v rámci své povahy velkou touhu po pravdě - a nakonec měli milost setkat se osobně s Ježíšem - cestou, pravdou a životem. Oba také tuto pravdu přijali a kráčeli životem v uskutečňování toho, co si Bůh přál. Naráželi však na to, co nám často může brát odvahu v duchovním životě. Ve světle setkání s Kristem neustále viděli fakt své hříšnosti.
Pavel to popsal v listě Římanům: "Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci … Já nešťastný člověk. Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?" (Řím, 7,19.24)
Petr také prožíval vědomí své hříšnosti, byť se snažil o horlivé vyjádření víry v Ježíše. Když byl Ježíš pronásledován, Petr ve své horlivosti řekl, že svého Pána nikdy nezradí. Víme, že nakonec Ježíše několikrát zapřel.
Oba apoštolové se však setkali s Božím milosrdenstvím. Pavel v tajemném nazírání Boha a Petr v Ježíšově pohledu, který nebyl odsouzením, ale nesl odpuštění a šanci začít znovu.
Následujme Petra a Pavla v trpělivém následování Ježíše - a to zvláště tehdy, když nám to nepůjde. Totiž tím nám Bůh ukazuje, že ho nekonečně ke svému životu lásky potřebujeme. Tak díky našim slabostem může růst naše pokora ale i láska. Přijímejme s radostí Boží odpuštění a také sami odpouštějme.