Půst jako bolest nad ztrátou Boha

K Ježíšovi přišli Janovi učedníci a ptali se: "Proč se my a farizeové postíme - ale tvoji učedníci se nepostí?" Ježíš jim odpověděl: "Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit." (Mt 9,14-15)

Půst jako zřeknutí se něčeho kvůli tomu, aby člověk udělal větší místo pro Boha, vychází z naší vůle. Mnohem těžším postem je nutné snášení něčeho, co jsme si nevybrali, ale z lásky k Bohu to přijímáme. Ježíš mluví o nejtěžším postu, kdy člověk má vyhladovělou duši. Jde o období, kdy se nám zdá, že Bůh není, nebo že je nekonečně vzdálen. Jde o prožitky existenciální samoty. Je to stav, kdy vnímáme život "odcizeně", kdy nerozumíme tomu, proč žijeme - ať už je důvod tohoto strádání jakýkoli. Takový hlad duše je nekonečný, protože člověku chybí samotná jeho podstata - Bůh. Apoštolům byl Ježíš "vzat", když Ježíše viděli umírat na kříži a kdy ho pochovali do hrobu.

Hříchem si odnímáme Boha ze svého srdce my sami. Pak strádáme a objevují se výčitky svědomí, tendence unikat před Bohem a přitom jedině on nás může uzdravit a utišit existenční hlad. Ježíš nechce, abychom si vytvářeli tento "negativní půst", který způsobuje hřích. Chce nás nasytit svým milosrdenstvím, odpuštěním, svou přítomností. Nenechme vyhladovět naši duši, aby nakonec definitivně neumřela.

Pane Ježíši, ty jsi se kvůli nám ochotně zřekl své slávy,

stal ses jedním z nás a přijal jsi kříž a smrt za naši spásu.

Otevři naše srdce pro tvůj příchod,

nasyť nás svým milosrdenstvím

a dej nám pravý hlad po tvé přítomnosti.

Amen.