Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: `Nezabiješ.' Kdo by zabil propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“ (Mt 5,20-26)
„Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.“ Tato slova jsou tvrdá. Ale jejich tvrdost jenom podtrhuje to, jak Bůh velmi touží vidět všechny své děti žít ve svornosti a lásce. Pro Ježíše je totiž jednota jedním z nejdůležitějších principů, podle kterých bychom měli žít.
Vzpomínáte si na nějakou situaci, kdy vaši rodiče byli na vás nazlobení? Co se dělo pak v celé domácnosti? Pravděpodobně se to přeneslo na celou rodinu – všichni ostatní členové pociťovali úzkost, netrpělivost, nebo zlost. Pokud by taková atmosféra byla doma pořád, přineslo by to samozřejmě vzájemné odcizení a izolaci. Pokud však se v rodině nalézá láska a odpuštění, jednota má větší šanci zvítězit nad ustavičným hněvem.
Být Ježíšovým učedníkem znamená být jako Ježíš, který se vždycky díval „nad“ nedostatky lidí. Ne, že by je přehlížel a naivně před nimi zavíral oči. Vždyť on vždy pojmenuje hřích takový, jaký je. Ale Ježíšův pohled jde ještě hlouběji, než je temnota naší nedokonalosti nebo našich hříchů. On se dívá přímo do srdce člověka a tam se chce s člověkem také setkat – i když je to v prostředí lidských hříchů a nedokonalostí. A jelikož vidí do našich srdcí, vidí v nich naše tužby, potřeby, bolesti, sny a naděje a může nás povzbudit, abychom vycházeli s jeho pomocí z temnot našich egoismů.
Ježíšovi protivníci, farizeové a zákoníci, měli tendenci se dívat pouze na nedostatky lidí, a podle nich je také posuzovali, aby se mohli cítit lépe, když se s nimi srovnávali ve svém domněle bezchybném plnění předpisů Zákona.
Bůh chce vnést do našich srdcí a také do našich rodin jednotu, a to se začíná už tehdy, když ho každý z nás poprosí, aby obměkčil naše srdce svou láskou. Tehdy budeme mít více ochoty odpustit a vzdát se svého hněvu. Nemusíme předstírat, že jsme nebyli zraněni zlem druhého. Ani se nemáme v tom příliš hrabat, abychom zjistili, kdo byl v tom či onom hříšném jednání více na vině. Je potřeba svá zranění předložit Bohu a ze všech sil se snažit odpustit. Bůh může změnit situace, které my změnit nedokážeme.
Svatý Jan z Kříže kdysi řekl, že na konci našeho života budeme souzeni z lásky. Zamysleme se tedy nad tím, že nebudeme posuzováni podle toho, kolik peněz jsme darovali, na kolika mších svatých jsme se účastnili, ani kolik práce jsme udělali při dobrovolných brigádách ve farnosti – ale podle toho, jak moc jsme milovali své bližní podle lásky Božského Srdce. Jsme stvořeni pro lásku. A mít druhého rád se s Boží pomocí můžeme nejenom naučit, ale také v tom vytrvat.
Otče, změň mé srdce!
Pomoz mi milovat tak,
jako ty miluješ mě.