Bůh nám přináší věčný život, chce nás obdarovat trvalým dobrem. Nechme ho s...
"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen."
(Jn 3,16-17)
Dnes je liturgická vzpomínka na Terezii z Lisieux. Tato mladá karmelitka obohatila církev svým životem s Ježíšem - svojí "malou cestičkou lásky" tak silně, že velice brzy po své smrti se stala známou v celé Evropě.
Láska, která žádá lásku.
Když Terezie rozjímala Boží srdce, objevila základní požadavek lásky. Dostalo se jí nedocenitelné milosti, že pochopila, jak Ježíš touží být milován. Protože uvěřila v Boží lásku takovou, jaká je, uvěřila ještě víc, můžeme-li tak říci, v neuhasitelnou žízeň, jakou má Bůh po její lásce, po lásce každé bytosti, které se dává.
"Ježíš žízní po lásce. To on chce naši lásku, žebrá o ni... Přenechá se nám takřka na milost a nemilost. Nechce si vzít nic, co bychom mu ze srdce nedali, a nejmenší věcička je v jeho božských očích drahocenná..." píše ve svých rozjímáních Terezie. Zjišťuje, že je-li milována, znamená to, že Ježíš po ní nekonečně touží, ví, že hledá její lásku, že se dožaduje celého jejího srdce.
Toto vřelé pozvání bezhraničné a bezdůvodné Lásky bylo světlem Tereziina života. Když na svém smrtelném lůžku řekne poslední slova: "Bože, miluji tě!" je to vyjádření naplnění smyslu jejího života.
Celý duchovní život, život křesťana v tomto světě spočívá v tom, abychom uvěřili do hloubi duše, že jsme milováni Bohem láskou, která je nezávislá na naší prostřednosti i na našich chybách. Je to láska, která nás osvobozuje od útěku před Bohem. Zároveň je to však láska, která touží být milována. Zkusme dnešní den zahrnout Boha láskou našeho srdce a projevit ji na našich nejbližších. Terezka nás zahrne deštěm růží - zvláštních Božích darů - když ji budeme zvláště dnes o něco prosit.
